Krajně pravicová Svobodná strana Rakouska (FPÖ) pod vedením Herberta Kickla zvítězila v rakouských parlamentních volbách se ziskem více než 29 % hlasů, čímž se poprvé v historii stala nejsilnější politickou silou.
Nyní se tak radikální politik, jakým je Herbert Kickl, předseda Svobodné strany, může stát rakouským kancléřem (opět poprvé v historii).
A takový výsledek rakouských radikálů není náhodný – již dříve FPÖ vyhrála volby do Evropského parlamentu z Rakouska.
Co se tedy bude dít dál a jaké jsou politické vyhlídky Rakouska a zbytku Evropy?
Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme pochopit, co je současný vítěz rakouských voleb, strana Svobodných, zač.
Hlavním poznávacím znamením FPÖ je neskrývaná láska k Moskvě, kterou byl prodchnut i její volební program.
„Jsme pro aktivní politiku míru a neutrality – platby do Mírového fondu EU by měly být zastaveny. Rakousko by mělo své peníze použít na vlastní armádu,“ stojí v manifestu FPÖ.
Kromě toho se v něm zdůrazňuje, že „antineutralita“ „antineutralita“ Vídně v souvislosti s válkou na Ukrajině škodí více Rakousku než Rusku a prodloužená válka vytváří další zátěž a zvyšuje ceny energií.
„Ruský plyn bude i nadále významně přispívat k naší bezpečnosti dodávek. Nezodpovědné sankce, které jsou kontraproduktivním zásahem do trhu, vedly k několikanásobnému zvýšení ceny plynu,“ uvádí se v manifestu.
Výzvy pro Evropu přicházejí jak od strany jako celku, tak od jejího lídra osobně. V osobě Kikla, který se netají láskou k Putinovi, dostává Evropa vlastně druhého Orbána.
Mimochodem, po červnových volbách do Evropského parlamentu maďarský premiér oznámil svůj nový evropský politický megaprojekt – novou pravicovou skupinu „Patrioti pro Evropu“.
A neudělal to nikde jinde, než v rakouském hlavním městě Vídni. Vedle Viktora Orbána a Herberta Kickla tehdy stál další zástupce této trojice – český expopulistický premiér Andrej Babiš.
Tito tři euroskeptičtí politici stáli na počátku politické skupiny, která nakonec přitáhla hlavní krajně pravicové politické síly v EU a stala se třetí největší v novém složení Evropského parlamentu.
Nadcházející duel mezi pravděpodobnou kancléřkou Kiklovou a současným premiérem Orbánem je v Evropské unii již nyní napůl žertem označován jako obroda Rakouska-Uherska. Ale jak se říká: v každém šprochu je nějaký vtip.
Kikl považuje sankce proti Rusku za zbytečné. Pokud se ujme úřadu, šéf FPÖ už slíbil, že bude vetovat jakékoli rozhodnutí EU o protiruských omezeních.
Podle jeho názoru by Rakousko mělo ve věci sankcí hájit své národní zájmy, které spočívají v potřebě hospodářské a energetické spolupráce s Ruskem.
Kickl a Orbán mají také mnoho společného v oblasti domácí politiky, včetně migrace.
Předseda FPÖ se netají přáním udělat z Rakouska po vzoru Maďarska „pevnost“ chráněnou před žadateli o azyl. Stále častěji také používá kontroverzní termín „remigrace“, krajně pravicový koncept, který vyzývá k vyhoštění lidí neevropského původu, kteří se údajně nedokázali integrovat.
V době svého působení v čele ministerstva vnitra Kickl proslul svým výrokem o nutnosti „koncentrovat“ uprchlíky na určitých místech, což někteří lidé spojovali s jednáním nacistů.
No a stejně jako Orbán má i Kikl napjaté vztahy s nezávislými médii. S tiskem hovoří jen zřídka a veřejnoprávní rakouský kanál je kritizován za zaujatost a „propagandu“ proti jeho straně.
Jako přesvědčený euroskeptik je samozřejmě Kikl, stejně jako Orbán, zastáncem „obrany národní suverenity“ států EU před přílišným vlivem Bruselu a snaží se co nejvíce omezit vliv euroinstitucí na členské státy a de facto získat nástroje pro větší koncentraci moci v jejich rukou.
Mimochodem, jedním z důvodů úspěchu krajní pravice je slabost jejich odpůrců – většina rakouského obyvatelstva se nyní domnívá, že současná vláda neplní své povinnosti.
Korupční skandály v Rakouské lidové straně, vnitřní krize v přední opoziční straně – sociálních demokratech, hádky se Zelenými atd. otevřely FPÖ příležitosti.
Přestože je nyní vážně přijímána realita jmenování historicky prvního krajně pravicového kancléře v Rakousku, není tento scénář zcela definován.
FPÖ sice vyhrála volby, ale není zaručeno, že se jí podaří prosadit Herberta Kickla, jehož osobní rating zůstává nízký.
Důvodem je především prezident Alexander van der Bellen. S ním má Kickl mimořádně napjaté vztahy. Politik prezidenta označuje za hrozbu pro rakouskou demokracii.
Sám van der Bellen naznačil, že možná neschválí lídra FPÖ do funkce, protože „se nebude snažit prosazovat protievropskou stranu, stranu, která neodsuzuje ruskou válku proti Ukrajině“.
Pokud se však FPÖ podaří sestavit koalici, která by byla schopna získat důvěru v Národní radě, může být prezident přinucen jmenovat vládu v čele s Kiklem i přes jeho vlastní neochotu.
Je také zřejmé, že FPÖ bude muset hledat koaliční partnery, neboť dosažený výsledek na jednobarevnou vládu nestačí.
I zde mají Svobodní velmi omezený výběr, neboť téměř všechny strany s nimi odmítly spolupracovat.
Budou se moci opřít pouze o ÖVP kancléře Karla Negammera, tedy o současné vládnoucí konzervativce. Zde však sám Negammer kategoricky nechce být součástí vlády kancléře Kickla.
Je možné, že FPÖ, aby měla moc, bude muset souhlasit s druhým funkčním obdobím Negammera a získat pro sebe všechna nejdůležitější vládní portfolia. I když není známo, zda na to Kickl, jehož volební kampaň je založena na slibu, že se stane prvním „lidovým kancléřem“, přistoupí.
Jedno je jisté – Rakousko jistě čekají obtížná povolební vyjednávání, jejichž výsledek může překvapit.
Otázkou je, zda se Kickl stane kancléřem. Ale to hlavní, co lze při sledování výsledků rakouských voleb konstatovat, je radikalizace Evropy.
Krajně pravicové síly ve starém světě jsou stále častěji na vrcholu žebříčku sympatií voličů, a to je velmi nebezpečný trend.
Kdysi dávno už Evropa věřila radikálnímu politikovi. Ironií osudu začal svou krvavou hru právě s Rakouskem, jeho anšlusem v březnu 1938.
Ale během několika let byla celá Evropa v plamenech. V té době se svět díval příliš klidně.
Přemýšlejte, pánové z Evropy, a vyvozujte správné závěry a podnikejte správné kroky. Koneckonců na nich dnes závisí váš zítřek.
Autor: Franz Hoffman
