Vlastníci podniků marně shání pomocné síly. Mezi mladými je totiž zájemců o přivýdělek stále méně. A když už přijdou, není na ně často spolehnutí. Proto je po nich celé prázdniny neustále velká poptávka.
Na dveřích mnohých podniků visí cedule jako „přijmeme pomocnou sílu“ nebo „Hledáme posily to týmu“. Ti, kdo brigádu hledají, tak mají v letošní sezóně šanci vydělat si víc, než kdy dřív.
atří mezi ně i dvaačtyřicetiletá Pavlína, která začala chodit do Českobudějovické restaurace Družstevní dům letos v květnu.
„Připravuji příbory, roznáším tu veškeré obědy,“ říká. „Důvodem bylo vydělat nějaké korunky na podzim, protože nevíme, jestli nás znovu nezavřou, ale hlavně protože jsem samoživitelka se dvěma malými dětmi a musím je uživit,“ vysvětluje důvod, proč se rozhodla najít si přivýdělek.
V této restauraci pracují i další brigádníci. Potíž ale spočívá v tom, že jsou podle provozovatele Davida Ondriše často nespolehliví. Nikdy totiž neví, kolik jich ten den bude.
„Naslibují, zavolají, a pak buď nepřijdou, nebo přijdou jednou a už je nikdy nevidíme. Akorát u těch starších dospělých brigádníků to docela funguje. Co se týče dětí, tak tam je to opravdu špatné,“ stěžuje si Ondriš.
Ve své restauraci potřebuje čtyři až osm posil zhruba od května do konce září. Nad nezájmem o práci kroutí hlavou. „Vůbec to nechápu, děje se to i u hospodských, co znám – s lidmi mají samé problémy. 50 procent lidí se přijde na brigádu zeptat nebo opravdu dorazí, a když se z těch padesáti chytí deset procent, tak je to super,“ dodává.
Studenti mají podle něj nereálné požadavky. „Žijí v nějakém svém světě, kde čekají, že budou mít třeba 300 na hodinu. To v gastronomii nejde.“
Nedostatek je i jinde v Česku
S podobnými problémy se potýká i chata Blaženka na Špičáku. „Potřebujeme celkově zhruba osm brigádníků, ale pomáháme si tím, že naši kmenoví zaměstnanci chtějí ve svém volnu chodit i na brigády,“ popisuje situaci provozovatel gastra na Špičáku Otakar Strásky.
Na otázku, zda je těžké pomocnou sílu sehnat, odpovídá, že je potřeba „zatlačit na penězích a na podmínkách“. „Mají trošku jiné nároky a podmínky,“ vysvětluje.
V chatě obsluhuje i patnáctiletý Robert. Je jeden z těch, kdo do ní chodí „jen“ brigády. „Dostal jsem se sem v zimě, když jsem tady jezdil na lyžích. Chodil jsem sem na obědy, seznámil jsem se tu s lidmi…“ Vysvětluje a dodává, že se mu v Blažence líbí.
Přímo ve sportovním areálu na Špičáku zaměstnávají hlavně sezónní pracovníky z minulých let – a to třeba na pokladnách. Odborné profese ale pořád musí zabezpečovat stálí zaměstnanci s praxí, říká ředitel areálu Vladimír Kasík.
„Nejvíce nás tlačí bota, když jde o instruktory bikové školy, které potřebujeme na léto. Užili bychom tu 10-15 instruktorů,“ říká.
Zhruba osm brigádníků by potřebovali i v nedalekém hotelu Stella. „Musím říct, že je velký problém někoho sehnat, protože jsou problémy jednak týkající se zájmu brigádníků jako takových a jednak toho, že si ti lidé představují, že jim zaplatíte daleko víc, než si můžete dovolit,“ vysvětluje provozní hotelu Lenka Teplá.
Sehnat posily je čím dál těžší
„Hodně musíte vyzkoušet, jestli jsou ochotní se učit nebo vůbec pracovat,“ dodává. Sehnat nového spolehlivého brigádníka je i podle dalších oslovených zaměstnavatelů čím dál těžší. Problémy mají přitom nejen provozovatelé restauračních zařízení, ale třeba i zemědělci.
Ti shání posily například na sklizeň meruněk, raných hrušek, švestek nebo zeleniny. Zájem je ale – stejně jako v jiných oborech – malý.
Například v sadu v Medlově u Uničova je zemědělec Pavel Vodseďálek na sklizeň zatím sám. K ruce má jen jednoho kolegu, potřeboval by ale aspoň dalších pět lidí. „Hlavně nějaké brigádníky,“ upřesňuje. Ty se mu ale nedaří sehnat.
„Hledáme je všude možně, ale i na pracáku, když vědí, že by šli do zemědělství, tak nabídku odmítnou,“ pokračuje. Podobně jako ostatní oslovení zaměstnavatelé se i on potýká s problémem, že pokud se pomocná síla najde, často na ni není spolehnutí. Někdy v domluvené dny ani nedorazí.
Zdroj: https://www.irozhlas.cz/
