Ruští vojáci v telefonátech odposlechnutých na frontové linii ve zkrácených kódech hovoří o „dvoustovkách“, tedy o zabitých a „třístovkách“, tedy zraněných. Touha uprchnout z války se s blížící druhou válečnou zimou stala zjevně natolik běžnou, že mluví i o „pětistovkách“, tedy o těch, kteří odmítají bojovat, napsala agentura AP v reportáži z bojiště v Charkovské, Luhanské a Doněcké oblasti. Kreml a ruské ministerstvo obrany ponechaly žádosti o vyjádření k informacím z telefonátů bez vyjádření.
„Tady nejsou žádní zasr… ‚umírající smrtí hrdinů‘, tady chcípneš jako zasr… žížala,“ řekl jeden voják svému bratru.
Nahrávky hovorů, které AP získala, představují pohled na válku ruskýma očima, který se jen vzácně dostane do médií, protože v Rusku z realistického líčení války udělali trestný čin. Jasně také ukazují, jak válka pokročila: od profesionálních vojáků od počátku zapojených do invaze nařízené ruským prezidentem Vladimirem Putinem až po muže ze všech sociálních vrstev, kteří byli mobilizací donuceni sloužit v ozbrojených silách za vyčerpávajících podmínek.
Stále hrozí nová vlna mobilizace, i když se Moskva snaží Rusy přesvědčit, aby podepsali dobrovolně kontrakt s armádou. Každoroční podzimní odvod rozšířil vojsko o 130.000 mladých mužů. Moskva sice tvrdí, že povolanci nepůjdou na Ukrajinu. Po roční povinné službě ale odejdou do zálohy a stanou se ideálními kandidáty pro mobilizaci, napsala AP. Nahrávky zachycují hlasy mužů, kteří neutekli či nemohli utéci před mobilizací, jiní zase uvěřili, že jde o vlasteneckou povinnost. Jeden pracoval na jatkách, další v právnické firmě a třetí měl dluhy a neplatil účty. Těžko říci, o jak reprezentativní vzorek nálad v armádě se jedná, ale jejich zoufalství odpovídá nárůstu počtu trestního stíhání vojáků, kteří odmítají bojovat, podotkla AP. Ověřovala totožnost volajících a hovořila s jejich příbuznými i se samotnými vojáky, z nichž někteří jsou stále ve válce.
To, co se děje na Ukrajině, je „prostě genocida“, řekl jeden voják svému bratrovi. „Jestli ty sračky nezastavíme, brzy sami dovedeme Ukrajince do Kremlu,“ řekl.
Zní ale i hlasy mužů, kteří jsou nadále odhodlaní bojovat. „Dokud nás tady bude potřeba, budeme plnit své úkoly,“ řekl AP v květnu Arťom, který na východě Ukrajině byl osmý měsíc bez přestávky. „Přestaň s hloupými dotazy,“ požádal reportéra.
„Včera nás ostřelovali a my jsme nevypálili ani jediný zasr… náboj,“ řekl po telefonu své ženě tentýž muž v lednu.
Arťom AP řekl, že byl „trochu psychicky vyčerpaný“, když mluvil se svou ženou. „Musím chránit chlapy, kteří jsou se mnou v zákopech – a sám sebe. To chci dělat. A co rychleji porazit Ukrajince a jít domů,“ prohlásil.
Roman po dvou měsících na frontě severně od Bachmutu radil svým přátelům a kolegům v Rusku, ať se válce pokusí vyhýbat, jak mohou: „Pokud přijde povolávací rozkaz, přidejte se k (žoldnéřské) Wagnerově skupině nebo podepište kontrakt. Nedej bože, aby vás zmobilizovali. Zmobilizovaní jsou na tom nejhůř.“
O vojáky s kontraktem je podle Romana postaráno: mohou na dovolenou, vyperou jim uniformu a vykoupají se, nemusí se rvát o vodu a jídlo. Ale zmobilizovaní jako on skončí v zákopech s chlapy, kteří ani nevědí, jak držet zbraň. Nikdy nedostanou volno, velitelé jim nepomohou, brýle pro noční vidění si musel koupit za vlastní peníze. Nemají dost jídla ani pitnou vodu. Zhubl 30 kilogramů.
Když dorazil na Ukrajinu loni v listopadu, v rotě byla stovka mužů. Na počátku ledna třetina byla pryč. Sám měl dvakrát z pekla štěstí: jednou se otrávil z jídla a musel zůstat v týlu, zatímco skupina vojáků šla na průzkum. Už se nikdy nevrátili. Jindy nesl vodu, zakopl a spadl ve chvíli, kdy dopadl granát a zabil všechny okolo.
Cpal střeva do břicha zraněného, ale i tak mu nezachránil život. Jindy šel vykonat na pole potřebu, když začaly střílet tanky, a musel dřepět, dokud neskončily. Po dvou měsících takového života se začali třást i ti nejsilnější: „Když jsme ve službě, varujeme všechny, že budeme střílet po všem, co se šustne.“
Roman řekl, že jeho bratrance zabil granát spolu s tuctem dalších vojáků. Jeho rodina dokázala, že dopravili jeho tělo – alespoň jeho zachovalou půlku – do Ruska, ale ostatních 11 vojáků pochovali na Ukrajině.
Jedné noci plnil Roman speciální úkol. Spolu s dalšími vnikl do ukrajinské zemljanky, muže tam rozsekali noži a zajali důstojníka, aby ho vyslechli. Smrt byla všude. „Je mi víc líto zastřelit ptáčka než člověka,“ řekl Roman kamarádovi v zachyceném telefonátu. AP je kontaktovala, ale oba odmítli hovořit.
Po čtyřech měsících na Ukrajině si Andrej uvědomil, že jeho život pro Moskvu nic neznamená. Do armády jej povolali z malého města na Dálném východě a brzy se ocitl jižně od Bachmutu. Jednotka utrpěla těžké ztráty, a to Ukrajinci nestříleli, vojáky zabila palba z vlastních řad. Mobilizovaní vojáci jako on byli nuceni k podpisu kontraktů s armádou. „Mobilizované nepovažují za lidi. Nikomu na nás nezáleží. Myslí si, že za 200.000 (rublů) bychom tady měli zemřít,“ řekl matce. Jediný důvod, proč je stále naživu, je štěstí a lituje, že se ocitl ve válce: „To byla moje jediná chyba v životě.“
„Dá-li bůh, vrátíš se domů,“ odpověděla matka. V září řekla AP, že syn je doma.
