Britské ostrovy její úžasný, nekonečně inspirující příběh hltají už několik let. Nyní se Francesca Jonesová naplno představuje celé sportovní planetě. Navzdory výraznému tělesnému handicapu se dvacetiletá hráčka dokázala probojovat do hlavní soutěže grandslamového turnaje.
Odborné posudky se během svého života naučila pouštět druhým uchem ven. Věděla, že lékaři nemohou tušit, jak bojovné srdce bije v její hrudi.
„Nejlepší v životě je dělat to, co podle ostatních nezvládnete,“ říká tenistka.
Francesca neměla nikdy sportovat, už vůbec ne na profesionální úrovni. Tenis? Na ten má prý zapomenout. Fyzicky to není možné. Jenže vyprávějte takové omezující nesmysly někomu, kdo se v roce 2000 v Leedsu narodil právě pro to, aby se proháněl na kurtu a švihal raketou proti žlutému míčku.
Jonesová přišla na svět se vzácnou genetickou poruchou, ektodermální dysplazií. Na každé ruce má jen tři prsty a palec, na jedné noze čtyři, a na druhé dokonce jen tři prsty. Kvůli nim dlouho tvrdě bojovala s rovnováhou, extrémně malá ruka jí zase komplikovala úchop rakety.
Po tvářích mladé dívky stekly potoky slz, tenis byl ale láska, pro kterou se vyplatí trpět. A strpět i úšklebky a nadávky, jak už to tak v dětském věku bývá.
„Vždycky to byla moje slabina. Ale prostě jsem na tom den co den pracovala.“
Aby vůbec mohla hrát, neváhala jít na tři operace zápěstí. V patnácti, kdy se její senzační příběh objevil poprvé díky startu na juniorském Wimbledonu, odhodlaně tvrdila: „Jestli budu muset jít na další operaci, tak půjdu. Jsem na sto procent odhodlaná udělat všechno, co je třeba, abych se dostala tam, kam chci.“
V posilovně trávila dvojnásobek času oproti ostatním, aby handicap, který ona sama za handicap odmítá označovat, kompenzovala silou svalů. Musela se učit běhat jiným způsobem, aby zlepšila koordinaci. Lámala a dodnes si láme spoustu nehtů. Z toho, jak pevně musí svírat herní náčiní.
Pro její sen o grandslamových turnajích znamenala tahle nepřízeň osudu jen bezvýznamnou dílčí překážku.
Překonala i psychické zhroucení
Na začátku září minulého roku zaujala svou jízdou na turnaji v Praze, kde porazila čtyři soupeřky včetně slavné Němky Sabine Lisické a skončila až ve čtvrtfinále.
Po dalších měsících tvrdé práce Jonesová sklízí ještě sladší tenisové plody. V Dubaji přesvědčivě prosvištěla kvalifikací na Australian Open a může se těšit na svůj první start v hlavní soutěži grandslamu.
241. hráčka současného žebříčku ve finálové kvalifikační rundě smetla o 40 míst lépe postavenou soupeřku debaklem 6:0, 6:1 a odpálila salvy úžasu nejen v anglických, ale i světových médiích.
Před kvalifikací přitom zažila další nepříjemnosti. Kvůli velkému chladu na britských ostrovech jí popraskala kůže na prstech a ani po příletu do Dubaje se jejich stav nelepšil.
„Nemohla jsem pořádně držet raketu na forhendu, což je můj nejlepší úder. Pár dnů před prvním zápasem jsem se psychicky zhroutila,“ vypráví Jonesová o komplikacích, které ale nakonec dokázala překonat. U ní nic překvapivého.
Je teď mezi vyvolenými. Čeká ji v Melbourne povinná čtrnáctidenní karanténa a pak 8. únor, kdy startuje první grandslam, jehož se zúčastní. Věhlas příběhu poroste a Jonesové ani v nejmenším nevadí, že budou v jeho epicentru chybějící prsty.
„Nevadí mi, když se o tom mluví. Jsem na to vlastně pyšná. Je to součást, která mě tvoří. Už to dávno neberu jako negativní handicap, v mnoha ohledech to vnímám jako výhodu,“ podotýká tenistka z Bradfordu.
