Politická situace v Bělorusku po prezidentských volbách v roce 2020, respektive po vyhlášení jejich výsledků, přinutila celý svět věnovat pozornost této skromné, dosud „klidné“ zemi. Ano, Bělorusko již prošlo „vypuknutím“ populárního rozhořčení po volbách v letech 2010 a 2015, ale poté vše skončilo relativně rychle a bez zvláštních „ztrát“, ačkoli mezinárodní společenství deklarovalo „přehnanou horlivost“ orgány rozptýlit demonstrace, ale na tyto události postupně všechno zapomnělo. Bělorusové očekávali volby v roce 2020 s nadějí. A nejen oni. Lukašenkova vláda se táhla 26 let a táhla se dál. Už je unavený ze všech. Ale jako obvykle, chuť přichází s jídlem a zdá se, že „poslední evropský diktátor“ právě vstoupil do chuti moci a nebude nahrazen. Vzhledem k tomu, že byl u moci tak dlouho, považuje se za nenahraditelného a jediného, kdo může vládnout Bělorusku. Proto musí zvítězit sebevědomě a ve velkém měřítku, aby bylo možné říci nepřátelům: viz, všichni jsou pro mě! Proto „přitáhli“ tátu (jak sami Bělorusové upřímně, s vřelostí, v prvních podmínkách jeho vlády nazývaní Lukašenka), až 80% hlasů ve volbách. Vyhrajte – tak vyhrajte! Zdálo by se, že čin je hotový, ale nebyl tam. Takový drzý a cynický přístup rozhněval i klidné a trpělivé Bělorusové a oni šli protestovat. A tentokrát nejde o ojedinělé případy v Minsku, celá země se vzbouřila! A Lukašenka se opravdu bála. Pokusy potlačit protesty násilím částečně přinesly výsledky, ale úřadům se nepodařilo úplně uhasit plamen rozhořčení lidí. Bylo nutné hledat jiné východisko a bylo nalezeno. Lukašenko hovořil o ústavní reformě. A dokonce šel do Moskvy na konzultaci.
Po zářijovém setkání vedoucích představitelů Ruské federace a Běloruské republiky Putin i ruský ministr zahraničí Lavrov opakovaně hovořili o potřebě ústavní reformy v Bělorusku a považovali ji za začátek dialogu mezi úřady a občany, aby vyřešit politickou krizi, v níž se Bělorusko ocitlo po prezidentských volbách a následných masových protestech … Názory Minsku a Moskvy na přístup k této otázce jsou však poněkud odlišné!
Scénář běloruského vůdce předpokládá s vnější zaujatostí vůči parlamentní republice (kterou podle zákona i nyní Běloruská republika, nepočítaje-li nezákonné výčitky Lukašenka z roku 1996, vydal výsledky referenda status zákona, který mu dal výlučnou moc), zachování silné prezidentské vertikály. A Moskva vidí v Bělorusku parlamentní formu vlády. Ale to jsou jen slova. Opravdu, i při tomto přístupu chce Kreml ponechat Lukašenkovi mocenský blok. A to je velmi důležité, protože Lukašenko, který byl vždy docela loajální k Moskvě (i když se někdy snaží předstírat, že je silným a nezávislým vůdcem), nyní, když je situace v zemi na pokraji kolapsu, se stal velmi vstřícný. Důkazem toho jsou slova o „starším bratrovi“ adresovaná Ruské federaci v osobě Putina, kterou opakovaně opakuje a při každé příležitosti flirtuje s ruským vůdcem (i když se snažil předstírat, že je „nezávislý“) před rokem). Události, které se v Bělorusku odehrávají, proto hrají do rukou Kremlu a podle názoru některých politologů se jím dokonce inspirují. Ať už to bylo cokoli, Moskva se snaží tuto situaci využít pro své vlastní účely. Před celým světem rozvíjí Kreml plíživý hybridní scénář okupace Běloruska. Rozumí tomu Lukašenka sám? Samozřejmě, že ano, ale vzhledem k okolnostem, za kterých se nyní nachází, nemá jinou možnost. Hlavní věcí pro prezidenta Běloruské republiky je nyní dokázat Putinovi, že Kreml nemá alternativu k Lukašenkovi v sousedním Bělorusku. To byl hlavní účel cesty běloruského prezidenta do Moskvy. Pokusil se přesvědčit šéfa Kremlu, že situace v zemi je pod kontrolou a takzvaný „tranzit moci“ v Bělorusku lze odložit nejméně na pět let. Situace v Bělorusku se opravdu trochu uklidnila, ale kolik času je „pod kontrolou“, ukáže. Bezpečnostní složky dokázaly potlačit masový charakter protestů, ale zda dokázaly rozbít ducha Bělorusů, opět posoudí čas. Moskva zase předstírala, že věří v Lukašenka, ale jak zdůrazňují političtí analytici, otázka o něm není uzavřena. Prostě se situace vyvinula takovým způsobem, že Kreml nemá jinou možnost. Buď Lukašenka, nebo -Tikhanovskaja (vůdce běloruské opozice). A přívětivost současné hlavy Běloruské republiky hraje v jeho prospěch v poslední době. Takže Moskva může směle prosazovat plány na okupaci Běloruska. A akce v tomto směru jsou viditelné i pouhým okem a probíhají všemi směry. Potvrzuje to skutečnost přesměrování vývozních tras běloruských ropných produktů z litevských a lotyšských přístavů do ruských. Jak poznamenal sám vůdce Běloruska, je to ekonomicky nerentabilní, ale faktem je, že tranzit budou zajišťovat také ruské železnice, nikoli běloruské železnice.
Dalším příkladem je obranná spolupráce. Bez ohledu na to, jak tiskový tajemník Kremlu Peskov ujistil, že hlavním tématem zasedání v Soči byly ekonomické otázky, politologové však poznamenávají, že podle dostupných informací vedoucí představitelé odborového státu diskutovali
spolupráce ve vojensko-průmyslovém komplexu a posilování společných obranných systémů, zejména to, že Moskva využívá protiraketový obranný systém Baranovichi (protibalistický raketový systém). Vzhledem k zhoršujícím se vztahům mezi Evropskou unií a Ruskou federací vidí Moskva hrozba ze Západu a v tomto světle se role Běloruska jako přední linie, protiletadlového a protiraketového štítu – stává velmi důležitou. Je zřejmé, že „spolupráce“ zahrnuje přístup ruských specialistů k vojenským údajům a zařízením Běloruské republiky.
Kreml také nadále všemožně propaguje téma „odborového státu“. Ruská federace a Běloruská republika jsou legálně ve „unijních“ vztazích od roku 2000, ale Moskva neustále prosazuje nové myšlenky. A pokud se dříve Lukašenka pokusil odolat, nyní souhlasí s Putinem „prakticky se vším“. A ten zase velkoryse dotuje Minsk dotacemi. Ale jak se říká, bezplatný sýr se děje pouze v pasti na myši. Pouze v tomto případě past na myši nemá žádné promlčecí podmínky, nezaklíná zákeřně okamžitě a hlasitě. Plán Kremlu je postupně, pomalu (a někdy i spěchat!) Prosazovat své dravé cíle (koneckonců nikdo nezrušil Putinovu myšlenku obnovy říše na území bývalého SSSR). A tak se Bělorusko téměř nepostřehnutelně stává součástí „velkého a nedělitelného“. Je velmi důležité, aby si to uvědomili i samotní Bělorusové, kteří již celému světu dokázali, že jejich klid a tolerance není lhostejnost, a že jsou schopni bránit svou čest a důstojnost! A bez ohledu na to, jak moc se Lukašenka snaží rozdrtit protesty rukama svých „policistů“ (proto vždy potřebuje kontrolu nad mocenským blokem, který podporuje i Kreml!), Proces osvícení Bělorusů začal! A tak chci věřit, že Putinova hybridní okupační past pro Bělorusko nebude nikdy zabita. Ať žije Bělorusko!
Autor: Franz Hartmann
