Miloše Zemana potřebuje už jen jeho okolí, říká bývalý šéf Národní galerie

seznamzpravy.cz/

Někdejší generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt s odstupem dvou let hodnotí své vztahy s Andrejem Babišem a komentuje i chování prezidenta. „Oba dva jsou pro demokracii a společnost stejně nebezpeční,“ soudí.

Dvě desítky výtvarníků nedávno v pražském Veletržním paláci na akci „pozitivního vzdoru“ protestovaly proti údajnému ustrnutí Národní galerie. Skupina vedená Jiřím Davidem kritizovala současný management této instituce v čele s polskou ředitelkou Alicjí Knast. Podle jejich názoru má galerie klesající kvalitu. Umělci poukazují na vyprázdněné výstavní sály i údajnou neprofesionalitu některých členů vedení. Soudí, že sešup galerie začal předloni, po odvolání ředitele Jiřího Fajta. Národní galerie prý dodnes realizuje jen program sestavený právě za Fajta.

Bývalý šéf, odvolaný v dubnu 2019, nezastírá, že jej v zásadě pozitivní hodnocení jeho éry uměleckou obcí těší. „O satisfakci bych v tomto případě ale nehovořil,“ říká Jiří Fajt v obsáhlém rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Známý historik umění nemluví zdaleka jen o galerii, ale i třeba o vztazích s premiérem Babišem či o dvaceti letech života v Německu. Že je Berlín jeho novým domovem, prý poprvé vnitřně pocítil ve vlaku mezi Ústím nad Labem a Děčínem.

Jak moc ještě aktuální dění v Národní galerii sledujte? Už je to pro vás definitivně uzavřená kapitola?

Aktivně už nesleduji. Čas od času sice hovořím s lidmi, kteří mi přinášejí různé novinky. Jako bývalý ředitel se ale programově snažím držet zpátky a současnou situaci nekomentovat. Nechci být druhým Knížákem (též bývalý ředitel Národní galerie – pozn. red.), který nezvládnul situaci svého odchodu a neustále trpěl obsedantní představou, že je tím nejlepším a nejschopnějším.

I přesto se vás zeptám, zda může být dobrým šéfem takovéto instituce někdo, kdo se jako současná ředitelka v Česku nenarodil a komunikace v češtině mu dělá zjevné potíže. Nemyslím to nijak xenofobně, ale ryze prakticky.

Přece vůbec nevadí, když v čele národní kulturní instituce stojí cizinka. Naopak to může být přínosné. Může to za určitých předpokladů přinášet ozdravný a inovativní potenciál jak do instituce samé, tak i do lokální umělecké scény. Jednou z těch zásadních podmínek je pak schopnost dorozumět se. Upřímně řečeno, neznám ale žádný jiný příklad ze světa vrcholových muzejních manažerů a manažerek, kteří by nehovořili jazykem země, v níž působí. Zodpovědnost zde ale nese zejména ten, kdo paní Knast do funkce vybral. Věřím však, že se jí podaří komunikační nesnáze rychle překonat.

Nedávný protest umělců ve Veletržním paláci se točil i kolem otázky, nakolik je Národní galerie vůbec schopna běžného výstavního provozu, když je vše, včetně financování, zatíženo pandemií covid-19. V čem jste to měl snazší?

Nechtěl bych, aby náhodou vznikla falešná představa o ideálních podmínkách za mého ředitelování. Peněz bude v kultuře vždycky nedostatek. Představa, že za mého vedení mohla Národní galerie do výstav ze státního příspěvku investovat nebývale mnoho peněz, by byla velkým omylem. Státní příspěvek totiž tehdy nepokrýval ani mandatorní výdaje, tedy povinné a existenčně nezbytné náklady.

Výstavy a vůbec galerijní program jsme proto byli nuceni financovat z vlastních příjmů, které se nám podařilo zásadně navýšit. Jejich hlavním zdrojem byly peníze od sponzorů a ze vstupného. Oživili jsme ale i obchodní aktivity, zefektivnili systém dlouhodobých a krátkodobých pronájmů a nově koncipovali členské programy. Byl to obrovský balík činností, jejichž jediným smyslem byl vznik atraktivní a ve veřejném prostoru viditelné kulturní instituce.

Prozření ve vlaku u Děčína

Vaše předloňské odvolání z čela galerie ministrem Staňkem bylo emočně velmi vypjaté, čelil jste i dvěma trestním oznámením, byť nakonec se vám český stát omluvil. Nezahořkl jste po tom všem na rodnou zemi?

Rozhodně ne. Myslíte si, že se nechám otrávit jedním poblouzněným posluhovačem a jeho hradním pánem? V Čechách mám stále část rodiny, přátele a spousty známých. A je zde vůbec řada zajímavých a schopných lidí, a to nejenom mezi umělci. A bylo mi vždy potěšením s nimi spolupracovat a třeba i pomáhat v tom, aby se více prosadili i za hranicemi.

Nedávno jsem ale od vás slyšel, že se dnes cítíte být doma spíše v Berlíně než v Praze.

Ano, i když Prahu mám moc rád. Je to asi dáno i tím, že se cítím doma tam, kde je doma i moje rodina. A to je posledních dvacet let právě v Berlíně.

Vzpomínáte si, kdy jste došel k názoru, že Německo je země, ve které byste mohl zůstat i po zbytek života?

Když jsme v roce 2001 s rodinou odjížděli, mysleli jsme si, že je to tak na dva roky. Měli jsme přece jenom obavy, jak změnu ponesou naše děti. A ani my jsme nevěděli, jak se v novém prostředí chytíme profesně. Takže začátek byl hodně otevřený a často jsme také pendlovali. Děti si ale brzy zvykly – v základní škole pro ně dokonce připravili integrační program. To jim i nám hodně pomohlo. A ani pracovně jsem nemusel řešit žádné dramatické situace. Spíše naopak.

Na vědecko-výzkumném institutu v Lipsku, jakož i na vysoké škole v Berlíně, jsem se cítil od začátku moc dobře. Pomáhalo mi tehdy i přátelství s nedávno zesnulým Robertem Suckale, jedním z nejlepších světových historiků umění, který mě do Německa nejenom pozval, ale spolu jsme v západním Berlíně bydleli v jednom domě a sdíleli i svoje knihovny. Pro mě to bylo profesně něco jako znovuzrození, moc rád na tyto roky vzpomínám.

A při odjezdech z Prahy jsem ze začátku míval intenzivní pocit, že opouštím prostředí mě blízké – zkrátka to, čemu říkáme domov – a vydávám se do neznáma. Ale po dvou letech se to obrátilo. A to v jediném okamžiku, na který si dodnes dobře vzpomínám – bylo to ve vlaku někde mezi Ústím nad Labem a Děčínem. Od té doby jezdím už domů do Berlína.

V čem je Německo pro vás tak přitažlivé? Je to jen vyšší životní úrovní?

Často se v Čechách setkávám s naivní představou, že se v Německu žije materiálně lépe. To pro mě nebylo podstatné. Za mnohem důležitější považuji duchovní kvalitu života. Berlín mě fascinuje svou bezmeznou svobodomyslností, motivující kreativitou a intelektuální energií. Zásadně odlišná zde je i úroveň správy „věcí veřejných“, tedy systém pečující o blaho občanů. To ochrana veřejného zájmu v Čechách vůbec hodně pokulhává.

A každý stát by měl být dostatečně ambiciózní, aby kromě základních potřeb dokázal rozvíjet individuální aktivity a kreativitu každého z nás, potažmo pak celé společnosti. K tomu je ale zapotřebí jasné vize. A „proroky“ v Čechách již léta postrádám. Německá společnost s vysokým stupněm integrovatelnosti a tamní decentralizovaný federální systém jsou v tom nepřekonatelné. K tomu patří jaksi samozřejmě i vysoký standard komunikace, jinými slovy již zde zcela samozřejmá a široce rozvinutá kultura diskuze.

Kdysi jste ocenil odvahu Angely Merkelové otevřít stavidla uprchlíkům. Stále si stojíte za tím, že šlo o velký státnický čin, když kancléřka na sklonku léta 2015 pronesla památný výrok „Zvládneme to“?

Každopádně. Vždyť se tehdy nic jiného nemohlo dělat než uprchlíkům mačkajícím se v nelidských podmínkách na budapešťském nádraží pomoct. V DNA evropské kultury je tlustými písmeny zapsán křesťanský étos milosrdenství a pomoci bližním. A přesně to měla Angela Merkelová na mysli. Samozřejmě se později udělaly i některé chyby, jsem si ale jistý, že pozitiva stále podstatně převažují nad zápory.

Naproti tomu česká vládní politika byla ve věci uprchlíků ostudná a trapná. Jak jsme mohli odmítnout pomocnou ruku, byť i jen malé hrstce uprchlíků? Později Česko nebylo dokonce ochotno pomoci ani dětem. A ta xenofobní rétorika, no stydím se za to dodnes.

Radikálové moc v Německu nepřebírají

Nicméně jasně vidíme, že i německá společnost se od té doby proměnila. Na váze získali pravicoví i levicoví extremisté. U nás je Německo často napadáno za „zelený“ a „genderový“ progresivismus. Nic z toho Vám nevzalo přesvědčení, že s rodinou žijete v zemi, která má perspektivu?

Vůbec nerozumím vytahování německého strašáka! Péče o budoucnost našich dětí a naší planety je právem základním tématem „zelené“ politiky. A s tím nelze než souhlasit. A že jsou mladí senzitivnější a hlasitější než naše starší generace, je dobře. Podobně je nutné, aby na světě vládla rovnoprávnost, jakákoliv, samozřejmě i genderová. A je správné, že se ženy emancipují a hlásí o svá práva. Samozřejmě se ale nic nesmí přehánět.

Nakonec právě extremisté mohou svými vykřičenými parolami snížit přesvědčivost původních, třeba i legitimních myšlenek. Radikální hnutí se chytají všeho, čeho se dá zneužít pro posílení vlastní moci. A jak vidíme u AfD nebo Pegidy v Německu, v Česku pak třeba u SPD, komunistů ale i u ANO, jim všem je společné vyvolávání strachu jakýmkoliv prostředky, nejistoty a dramatické líčení nepřítele, zpravidla virtuálního.

Německá společnost se v posledních letech skutečně radikalizovala, zejména ta východoněmecká. Průběžné volební výsledky nicméně napovídají, že jsme hodně vzdáleni situaci, kdy by radikálové přebírali moc.

Projevují se ony rozdíly mezi Českem a Německem i v čase pandemie?

Chování obou společností bylo za pandemie tím nejnápadnějším dokladem oněch rozdílů. Německá vrcholná politika se od samého začátku, na rozdíl od té české, spíše stáhla zpátky a opírala o profesionalitu odborníků, kteří široké veřejnosti trpělivě vysvětlovali systémová opatření a zásadně tak přispívali k jejich pochopení a vysoké akceptovatelnosti.

O putování kamenosochařů

Jak si vy po těch „lockdownech“ užíváte léto?

Vlastně mám rád horké letní dny v Berlíně, kde máme spoustu zeleně a nepřeberné množství jezer s křišťálově čistou vodou. Rád ale pobývám i na chalupě na Moravě. A se synem každoročně již mnoho let vyrážíme do Švédska za pstruhy, což je pro mě vždycky skvělý čas strávený v doslova „hemingwayovském“ duchu…

Máte ve zvyku v době prázdnin a dovolených úplně vypnout nebo se věnujete i práci?

Na moc dlouho vypnout nedokážu. Jistě bych nevydržel povalovat se týdny v horku na pláži. Odpočinkem pro mě je ale třeba i okamžik, kdy usedám k počítači a nerušeně mohu promýšlet další kapitolu své knihy.

Na čem teď pracujete?

Rád bych dokončil obsáhlou studii o putování kamenosochařů ve střední Evropě v době vrcholného středověku, což je volnější pokračování mé poslední knihy o malířích usazených v Norimberku za vlády císaře Karla IV. a jejich zákaznících z řad bohatého patriciátu. Vyšla v německém nakladatelství Deutscher Kunstverlag/De Gryuter ještě těsně před vypuknutím pandemie.

Také připravuji hned několik výstav – například pro Brusel již dvakrát odsunutou tematickou přehlídku o Rafaelovi a jeho medicejských patronech. Dvorní umění na jih a sever od Alp bude předmětem další výstavy, o níž v současnosti jednám s kolegy v USA. Další zajímavé projekty se rýsují s Tureckem a Izraelem.

Nadto lipský Leibnizův vědecko-výzkumný institut, kde působím, založil v Praze ve spolupráci a díky velkorysosti Akademie věd České republiky společnou platformu pro studium historie a kultury středovýchodní Evropy. 17. září bude po několikanásobných odkladech konečně slavnostně inaugurována.

Pokud vím, tak jste se vedle své původní specializace na středověké a renesanční umění a architekturu začal v posledních letech hodně zabývat i světem současného vizuálního umění.

To je pravda. Pro Prahu chystám představení pozoruhodné sbírky manželů Zemanových, kteří jako jedni z prvních v tehdejším Československu objevovali kouzlo soukromého sběratelství. Čím více se věnuji současnému umění, tím silněji si uvědomuji i obrovský dluh, který má česká institucionální scéna vůči českým výtvarníkům, kteří až na výjimky jsou takřka neznámí za hranicemi. A přitom v Čechách působí celá řada pozoruhodných osobností, jejichž práce by jistě zaujaly evropskou veřejnost. S několika z nich již nyní chystáme výstavy v prestižních zahraničních muzeích, např. v Drážďanech a dalších lokacích.

Nemohl jsem vypoklonkovat premiéra

Sám jste zblízka poznal svět české politiky. Jak moc teď sledujte předvolební dění ve vlasti? Je to pro vás ještě důležité?

Samozřejmě. Záleží mi na tom, aby po inženýrsko-technokratické fázi v prvním desetiletí 21. století a po skončení současné oligarchicko-marketingové etapy byly v Čechách zase posíleny liberálně-demokratické politické síly. Nynější proměna státního aparátu, prováděná ať již cíleně dosazováním loajálních lidí, anebo podvědomě díky autocenzuře státních úředníků, mě docela drtí. Někdy se na to ani nedá dívat a mám i fáze, kdy si zakazuji sledování českých médií. Ale dlouho to stejně nevydržím.

Myslíte, že je čas, aby Andrej Babiš ve funkci premiéra skončil?

Podle mého názoru je už teď pozdě. Další čtyři roky „firemního“ řízení by znamenaly o to delší dobu na tolik nutnou nápravu.

Mnozí tvrdí, že právě ty poslední měsíce ukázaly, jak je český premiér navzdory své mnohaleté podnikatelské průpravě špatným a chaotickým manažerem. Jak na něj vzpomínáte vy?

Máte jistě pravdu. Já jsem ho poznal jako člověka dravého a svrchovaně pragmatického, s nulovými skrupulemi, který dovede v určitých okamžicích navodit až uvolněnou atmosféru a získat si pozornost. Pokud hrajete v jeho režii, může to chvilku vydržet, jakmile se na jeho šachovnici stanete nepotřebným, bez zaváhání se vás zbaví.

V druhé polovině roku 2018 a v prvních měsících roku 2019 jste poblíž Babiše byl vídán velmi často. Nedávno jsme spolu rozebíralipřípad, kdy se premiér zamiloval do představy, že v Česku vznikne pobočka pařížského Centre Pompidou. Řešili jste spolu tehdy i uvažovaný projekt nové budovy Národní galerie poblíž stanice metra Hradčanská. Nevyčítali vám vaši přátelé z uměleckých kruhů, že jste si s Babišem „zadal“?

Někteří možná ano. Většina z nich si ale přece jenom uvědomovala, že jako ředitel Národní galerie jsem prostě nemohl vypoklonkovat premiéra před vrata. Tyto „hrátky s čertem“ se nezamlouvaly ani všem zaměstnancům galerie.

Docela mě ale pobavilo, že ti nejostřejší kritici se po mém neslavném odchodu nechali nadmíru ochotně novým vedením naverbovat a vydali se na překotně připravenou cestu do Paříže, kde se pokoušeli resuscitovat myšlenku na pražskou pobočku Centre Pompidou. Jak jsem se průběžně dozvídal od francouzských kolegů, nepovedlo se to ani frankofonní kurátorce Anně Pravdové.

Zeman potvrzuje svou zbytečnost

U nás je Andrej Babiš často házen do jednoho pytle s prezidentem Milošem Zemanem. Vidíte dnes oba tyto české politiky stejně, nebo to pro vás jsou dvě „odlišné kategorie“?

Podle mého jsou oba pro demokratický systém a pro zdravý rozvoj občanské společnosti stejně nebezpeční. Jenomže každý jinak.

Vrcholní politici si totiž mnohdy neuvědomují, že svým chováním vysílají normotvorné signály do společnosti a lidé si pak pochopitelně říkají, co mohou oni, můžeme také. Omyl. Měřit se sice má všem stejně, jenomže to v Čechách moc nefunguje.

Premiér si tak pořád pokrytecky vykládá ty pohádky o zlém Bruselu, od kterého si ale rád bere peníze. A ukazuje, jak bezobsažná může také politika být. Žádná státnická koncepce, žádná vize pro zemi, kterou řídí. Premiérův opakovaně dokumentovaný střet zájmů již nabyl tak mamutích rozměrů, že pro normálního člověka je již běžnými kognitivními nástroji jen stěží postižitelný. Prostě se v tom ztrácíte. A k tomu ono trestní stíhání, estébácká minulost, manipulativní rétorika, populistické nadbíhání voličům…

A Miloš Zeman?

Ten svým konáním, či spíše nekonáním, jen potvrzuje svou zbytečnost. Opovrhováním zákony a přehlížením soudních rozhodnutí jakoby naváděl k anarchii. Nikdo ho nepotřebuje, tedy kromě jeho okolí. Ve stínu se přece dobře kšeftuje, zvláště s východními despociemi, kde jsou demokratické principy v ještě větší defenzívě než pod věží Svatovítské katedrály. Chceš-li poznat charakter člověka, dej mu moc, říkával Abraham Lincoln…

Prezident Zeman vás už několik let odmítá jmenovat profesorem. Myslíte si, že tento jeho tvrdošíjný postoj je pouze z jeho hlavy nebo mohl být někým „indoktrinován“?

Prezident Zeman má kolem sebe lidi, kteří mi bezpochyby nakloněni nejsou. Ale může to celé mít i osobní pozadí, jakkoliv mi přijde směšné a malicherné, jestliže by mělo vadit, že nejsem jeho fanoušek. To musí vydržet. Již větší problémy mohl mít s tím, že jsem jeho prorežimní apologii čínských komunistů narušil pozváním čínského disidenta Aj Wej-weje, jednoho z veřejně nejviditelnějších umělců současnosti. A možná se mu nelíbila ani akce z jara roku 2017, kdy Národní galerie zorganizovala v duchu Václava Havla na Hradčanském náměstí přivítání tibetského duchovního vůdce dalajlámy, a to navzdory prezidentské kanceláři, která na ten den nechala administrativně uzavřít Hradčanské náměstí.

Jak moc je pro vás pořád důležité profesorský titul získat?

Od samého začátku mi šlo o principiální řešení situace, v níž si politická moc uzurpuje právo na zasahování do svrchovanosti vysokých škol. Univerzitní svobody byly přece odjakživa institucí vysoce ceněnou a chráněnou. O to mi jde v první řadě.

Jinak veškeré zákonem předepsané podmínky pro jmenování profesorem jsem splnil, moje profesní předpoklady hodnotili špičkoví odborníci, a nakonec se k mojí osobě v tajném hlasování vyjadřovala nejenom vědecká rada Filozofické fakulty, ale i tzv. „velká“ vědecká rada Karlovy univerzity, dohromady tedy stovka kolegů a kolegyň. A jejich rozhodnutí nemůže přehlušit či dokonce změnit nekvalifikovaný a osobní záští zakalený hlas z Pražského hradu.

Na začátku jsme se bavili o satisfakci. Jakou by pro vás bylo satisfakcí, kdyby vám profesorský dekret podepsal Zemanův nástupce, který vzejde z voleb v roce 2023?

Profesorský titul je svým způsobem vyvrcholením akademické kariéry. Takže by mě pochopitelně těšilo, kdyby nový prezident napravil zlovolné jednání toho současného. Satisfakce v tomto případě tedy asi ano.

Samozřejmě jde ale především o to, aby na Hradě usedla osobnost, která znovu vrátí obsah dnes zcela vyprázdněným, anebo takřka zapomenutým slovům, jakými jsou morálka, právo a demokracie. Velmi bych si přál, aby nový prezident nebo prezidentka pomáhali odvážnou vizí a osobním příkladem uzdravit nemocnou českou společnost a přivést jí na cestu úcty a vzájemného pochopení. O to se ale musíme přičinit všichni.

Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/

  V pátek v Česku přibylo 232 případů covidu-19

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *