archiv.ihned.czDnes již bývalý ministr školství Robert Plaga (za ANO) byl v čele resortu čtyři roky. Vedení ministerstva v prosinci až nebývale přátelským způsobem předal Petru Gazdíkovi (STAN). Co se podle něj povedlo a naopak nepovedlo? Jak hodnotí fungování školství v době pandemie? Svůj čtyřletý mandát exministr bilancoval v rozhovoru pro Český rozhlas.
Končí rok 2021. Čím byl podle vás výjimečný z pohledu českého školství? Co pro něj bylo specifické, co ho determinovalo?
Ať chci nebo nechci, musím začít tím covidovým obdobím, protože rok 2021 byl obrovskou zkouškou českého školství. Na začátku roku jsme všichni měli naději, že nastane návrat do škol. A pamatuji si ještě, jak se najednou ta data začala vyvíjet úplně jinak a přišla tzv. britská mutace. A byl bych rád, kdybychom totéž nezažili teď s omikronem. Tehdy to prodloužilo dobu návratu žáků do škol o pár týdnů a musím říct, že ředitelé škol tu situaci zvládli naprosto skvěle. Stejně skvěle ji zvládli učitelé, ale bylo to náročné i pro rodiče a děti.
Já jsem byl optimistou, stejně jako všichni ostatní, že díky očkování to letos bude lepší. Na podzim se přes obrovské vypětí učitelů, častokrát s hybridní výukou, opakovanými karanténami, které zase zatěžovaly rodiny, podařilo udržet školy vchodu. A já jsem velmi rád, že nám vyšlo léto, pokud mám najít něco pozitivního. Letní doučovací kempy pomohly restartovat v řadě případů socializační aktivity dětí, ale i vzdělávací aktivity a sportovní aktivity dětí.
Navázali jsme doučováním, které teď na podzim i v těch ztížených podmínkách na školách běželo a budeme v tom pokračovat jako ministerstvo i do let dalších, protože se podařilo vyjednat v národním plánu obnovy. Takže pokud bych to měl říct velmi krátce, tento rok, který teď končí, byl pro české školství ještě náročnější než rok 2020. A to jsme si mysleli, že už to tak nebude.
Když jste zmínil doučování, bude ministerstvo školství teď na konci roku vyhodnocovat, jak se školám dařilo naplňovat cíle podzimní části doučovacího programu?
Prostředky školy mají možnost dočerpat až do konce tohoto roku. Přesná čísla, kolik prostředků bylo vyčerpáno a kolik prostředků školy vrátily, se dozvíme začátkem příštího roku.
Screening, který si průběžně na školách děláme, ukazuje, že situace je různorodá. Některé školy by dokázaly využít ještě více prostředků, jiné naopak dostaly více prostředků, než odpovídá reálnému stavu na škole. Ale to rozhodně není špatná zpráva. Pokud to má být tříletý projekt doučování v českých podmínkách, tak je to přesně ta zpráva, kterou potřebujeme, abychom pro další období uzpůsobili kritéria a zacílení prostředků tak, aby skutečně doputovaly přímo do těch škol, kde je problém největší. A o to se kolegové ze sekce regionálního školství snaží.
Co se podle vás v českém školství v roce 2021 úplně nepodařilo nebo nestihlo?
Musím říct, že strategie 2030+, kterou jsme schválili, tedy dokument, který se ukazuje, že je nejen nadčasový, ale že je z politického pohledu všeobjímající a všechny politické strany se s ním ztotožňují, že je to skutečně ten směr, kterým se české vzdělávání má vyvíjet a musí vyvíjet, pokud máme být konkurenceschopní v dalších letech. Bez ohledu na to, kdo sedí v křesle ministra školství nebo jaká vláda je zrovna u moci. Strategie musí být uvedena v život. Některé věci týkající se třeba výuky moderních dějin nebo nové výuky IT dovedností jsme dokázali dostat do praxe.
Ale třeba kombinace distanční a prezenční výuky odstartovala minimálně o půl roku později právě z důvodu přetrvávající pandemie covidu. Je tu zpoždění nikoliv v letech, ale měsících nebo v půl roku až tři čtvrtě roku některých aktivit, kde jsme mohli být dál. Když školy byly nachystané, tak ministerstvo bylo nachystané to realizovat, ale bohužel, protože ta situace stále není dobrá, co se týká pandemie, tak jsme nemohli tyto věci odstartovat. Já pevně věřím, že se v těch následujících letech podaří tyto aktivity akcelerovat tak, abychom skutečně dodrželi jednotlivé milníky té strategie a velmi rychle modernizovali české školství.
Zavření škol
Když se ještě vrátím ke covidu, tak ve druhém pololetí minulého školního roku byly školy hodně dlouho zavřené. Nelitujete toho, že jste to nedokázal odvrátit?
Pokud se mě ptáte, jestli mě mrzí, že jsme měli takto dlouho zavřené školy, tak jednoznačně mě to mrzí a musím říct, že jsem si několikrát za tu dobu snažil vybavit situaci, kde bych měl postupovat jinak. Ale pak, když jsem se na to díval s odstupem, tak my jako ministerstvo školství jsme rozhodně neselhali. Je to prokazatelné a i z různých dokumentů, z jednání vlády, kdy ten, kdo byl motorem třeba testování ve školách a i ve firmách, nebylo ministerstvo zdravotnictví, bylo to ministerstvo školství, které už od února tlačilo PCR testování. A díky ministerstvu školství se následně rozběhlo vůbec to udělování výjimek ministerstva zdravotnictví pro antigenní testování, napřed ve firmách a pak ve školách.
Selhání ani moje ani na školství rozhodně nenastalo. Ale mrzí mě velmi, že jsme nenašli za těch 21 měsíců adekvátní odezvu na ministerstvu zdravotnictví. My jsme zhruba 16 až 17 měsíců dělali věci jako ministerstvo školství za ministerstvo zdravotnictví. A bohužel, teď v podzimním termínu, ať se to týká třeba neobjednání testů, což dlouho blokovalo zdravotnictví, jsme řadu věcí tlačili také proti stávajícímu úřednickému aparátu ministerstva zdravotnictví. A to mě velmi mrzí a pevně doufám, že nové vedení obou ministerstev dokáže tu situaci vyřešit. Nejde ale o osoby ministrů, ten problém posledních měsíců a neakceschopnosti jde do značné míry na vrub odborného aparátu ministerstva zdravotnictví a tam se doufám teď ty věci změní.
Pojďme zkusit zhodnotit celý váš uplynulý mandát. Když budeme počítat i období, kdy první vláda Andreje Babiše vládla bez důvěry, ministrem školství jste byl čtyři roky. Co považujete za svůj největší úspěch?
Co se týká toho, jakou dobu jsem byl v pozici ministra školství, tak to bylo těsně přes čtyři roky a je to druhý nejdelší mandát ministra školství od roku 1992. Což mi dalo možnost zrealizovat řadu z věcí, které jsem měl v plánu. A když se ptáte na úspěchy? Jednoznačně, když se podívám na atraktivitu učitelského povolání, tak se podařilo navýšit prostředky nejen na odměňování pedagogických pracovníků a nepedagogických pracovníků pro regionální školství, ale i prostředky pro vysoké školy, ale také třeba téměř zdvojnásobit prostředky na tzv. ostatní neinvestiční výdaje. Tedy výdaje škol, které jsou také nezbytné. Jako jsou učebnice, další vzdělávání technických pracovníků. Ve všech těchto oblastech se podařil historický finanční skok. I v době, kdy hrubý domácí produkt Česka klesal, se mi podařilo vyjednat devítiprocentní nárůst platů pedagogických pracovníků.
A to je něco, co způsobilo, že po 20 letech marných slibů, že učitelé budou mít 130 % průměrné mzdy v národním hospodářství, skutečně této hranice dosahují. A to je úspěch, který je hmatatelný, ale je to podmínka nutná, nikoliv dostačující, pro rozvoj vzdělávání.
Druhým úspěchem je strategie 2030 +, tedy rozvoj vzdělávání a strategie, která je akceptována opravdu všemi hráči na vzdělávacím poli v ČR a má velmi moderní prvky i v evropském srovnání. A především to, co chybělo předchozím strategiím: má jasný implementační plán, o kterém jsem mluvil.
Není to jen věc na papíře, o které se pak řekne, že k ní nedošlo. Jsou tam jasně stanovené jednotlivé úkoly, jejich zodpovědnost a samozřejmě to, co to bude stát, aby skutečně k naplnění strategie došlo. V tomto si myslím, že je největší klad v regionálním školství. Mohl bych samozřejmě i jít do jednotlivých projektů, které se podařily.
Možná covid zastřel to, co je poměrně zásadní, a to je reforma financování regionálního školství, před kterou byly velké obavy. A chci poděkovat mým kolegům, kteří rok pracovali na zpřesnění reformy, na přesných číslech. Téměř nikdo si pak nevšiml, že k té reformě došlo, protože k žádným chybám také nedošlo. Ale tato reforma umožnila školám dělit hodiny a dostat je zaplacené, zkvalitňovat personální zabezpečení a je to ten vklad.
A samozřejmě nechtěl bych zapomenout oblast vysokého školství, kde je rovněž strategický plán rozvoje vysokého školství v České republice schválený. Jsou tam opět jasné směry, jak dostat české vysoké školství o další kvalitativní úroveň výše. A k tomu se váže samozřejmě nová metodika hodnocení vědy a výzkumu, kterou se podařilo zapracovat. Skutečně vysoké školy se v tuto chvíli mohou orientovat nikoliv na své minulé výsledky, jak to bylo dříve, ale mohou nastavovat své strategie do budoucna.
Takže to je pět velkých věcí, které se podařily. A ohledně jednotlivých projektů, jak jsem říkal, tak se podařilo splnit závazek, že se podíváme na výuku moderních dějin a novodobých historických událostí. To se podařilo. A přes 600 škol se také účastní, ač by v tuto chvíli nemusely, povinně nové výuky a ICT, která se rozběhla na základních školách v České republice.
Čtyřletá bilance
Co byste jako šéf ministerstva školství udělal jinak, když se podíváte zpět? Co se vám nepodařilo prosadit, nebo se nestihlo?
Mrzí mě velmi, že se nepodařilo prosadit zákon o pedagogických pracovnících, protože ten zákon byl dobrý a je to ten sekundární kanál, který má přivést odborníky z praxe do našich škol. Nikdo nezpochybňuje, že primárním kanálem, odkud mají přicházet učitelé, tak jsou pedagogické fakulty a fakulty vzdělávající učitele. Ale zákon o pedagogických pracovnících, ze které se pak následně stalo politikum, měl umožnit, aby do škol skutečně přicházeli lidé, kteří mají zájem učit a v následcích třech letech se měli doučit pedagogické minimum, aby byli plnohodnotnými učiteli.
A tento zákon byl dlouhou dobu obstruován v poslanecké sněmovně, až vlastně v posledním tři čtvrtě roce se stal i kvůli platové částí, kvůli pozměňujícímu návrhu, který se vztahoval k platům, ryzím politikem.
Jaké zkušenosti si odnášíte z vládního angažmá? Co vám tato práce dala?
Neopakovatelnou zkušenost, která je dána především zcela nečekaným covidovým obdobím, na které se prostě nedalo připravit ani v mé předchozí dráze odborného náměstka na ministerstvu školství, tedy v úřednické kariéře. A musím říct, že řada rozhodnutí, a to je asi to, co mi to dalo, je schopnost se rozhodovat na základě rychlých dat a informacích z nich.
Mám za to, že rozhodnutí vždy byla ve vztahu k tomu, co jsme o viru věděli v danou chvíli a jaké jsme měli informace. Zpětnou optikou se samozřejmě některá z těch rozhodnutí mohou jevit buď jako příliš svazující, nebo jako příliš volná. Teď mluvím za oblast školství. Ne vždy jsme je dokázali prosadit v kolektivním orgánu, kterým je vláda. Zvlášť když ministerstvo zdravotnictví jako gestor v oblasti zdravotnických opatření mělo jiný názor, tak ta opatření nebo návrhy z naší strany své ratio měla. Jsem přesvědčen, že v této oblasti jsem se naučil hodně.
Pokud bych to měl odlehčit, tak nejvíce dovedností jsem já a kolegové získali v oblasti logistiky, protože zajišťování antigenních testů pro celou republiku je věc, kterou asi nikdo nečekal, že bude někdy dělat ministerstvo školství.
Měl jste někdy chuť tu funkci položit?
Jsou samozřejmě okamžiky v průběhu asi těch nejhorších pandemických vln. A nebo když jsem tady zmiňoval nástup britské varianty, kdy jsme očekávali návrat žáků do škol a opozice, hejtmani a všichni ostatní tlačili na návrat do škol a čísla ukazovala, že se děje něco úplně jiného.
To byly nejtěžší okamžiky, kdy jsem samozřejmě byl několikrát na hraně toho přemýšlet o tom, že bych mohl dělat něco jiného. Ale zvítězila zodpovědnost a to, že to bylo potřeba dopracovat v týmu až do konce. Představa, že by někdo nepoznamenaný tou pandemií a neznalý těch věcí a procesů do toho naskočil, ta skutečně smysl nedávala. Takže ano, myšlenky samozřejmě v průběhu těch let a obzvláště těch covidových krizí na to přicházely, ale to primární bylo nevzdat se a bojovat do konce.
Vztahy s premiérem
Místy byly poněkud vyhrocené vaše vztahy s premiérem Andrejem Babišem. Mluvilo se i o vašem odvolání, kdy se za vás postavily profesní spolky. Měli jste teď na konci působení vlády čas si to s Babišem vyjasnit? Jaké jsou teď vaše vztahy?
Já myslím, že když se podíváte na celé ty čtyři roky, tak těch nedorazů nebo spekulací o mém odvolání tam byla spousta. Na jednu stranu musím říct, že samozřejmě co se týká té školské politiky, tak častokrát docházelo ke střetům nebo nedorozuměním a i před covidem.
Na druhou stranu, když jsem tady zmiňoval oblast financování a anebo potom rozvolňování na jaře 2021, tak tam jsem podporu premiéra měl. Prostě ten slib daný školám, že budou platy 150 % oproti roku 2017 na konci volebního období, tak ten dodržel. Ale máte pravdu, v těch otázkách – úřední maturita byla asi nejkřiklavější – tak jsme se opakovaně střetávali.
Nedostatečnou vzájemnou komunikaci, která byla oboustranná, to nezastírám, jsme si (s premiérem Babišem, pozn. red.) vyříkali v dubnu letošního roku a od té doby myslím, že způsob fungování byl významně lepší a korektnější z obou stran. Myslím, že se to i pozitivně projevilo potom v posledním půlroce fungování jeho vlády.
Takže vaše vztahy s Andrejem Babišem můžeme označit jako korektní?
Já jsem je bral celou dobu jako profesionální. Museli jsme se samozřejmě domluvit v dubnu a i v té vyhrocené situaci, jakým způsobem komunikaci narovnat a pak jsme dále drželi profesionální pracovní vztah.
Plány do budoucna
Plánujete pokračovat v politice? Až do loňska, kdy byla zrušena brněnská buňka hnutí ANO, jste byl jeho členem. Mandát ministra jste dokončil jako nestraník a řekl jste, že vracet se do ANO neplánujete. Plánujete spojení s nějakou jinou stranou, když jste teď politickým náměstkem nového ministra z hnutí STAN…
To označení politický náměstek je novinářská nebo politická zkratka. Rovina v zákoně je náměstek člena vlády.
Láká mě naplňovat dál věci, které jsme na školství rozběhli. Jak strategie 2030+, tak rozvoj vysokého školství, což je moje srdcová záležitost. A to se nejlépe dělá z pozice nikoliv náměstka jednotlivé sekce, ale náměstka člena vlády, který může mít průřezovou agendu a může v podstatě na ministerstvu vstupovat do jednotlivých věcí, ať se týkají regionálního školství, což je jedna sekce, nebo sekce vysokého školství. Takže v podstatě fotbalovou terminologií je to pozice určitého libera.
Neberu to jako politickou funkci. Byť to bývá zkracováno jako politický náměstek, protože je přímo jmenován, nikoliv soutěžen v rámci státní služby, ale jmenován ministrem. To, čím chci naplnit práci na této pozici, je spojeno s věcnou agendou ministerstva. A samozřejmě ať chci nebo nechci, tak budeme muset pracovat i s agendou, ve které jsem získal kompetenci, a to je bohužel covidová pandemie.
A máte tedy v plánu se spojit s nějakou politickou stranou?
Já jsem opakovaně říkal, že mě osobně je nejlépe v pozici odborníka, že si myslím, že jsem načerpal spoustu zkušeností a moje erudice nepochází z podpory v rámci politické strany, ale z toho, co o vzdělávání, ať už vysokém školství nebo regionálním, vím.
Výjimečné předání resortu
Ve funkci ministra končíte a předal jste post Petru Gazdíkovi z hnutí STAN. Jak to probíhá? Dáváte mu nějaké rady?
Já musím říct, že jsme ve spojení a předávání té agendy v případě našeho ministerstva není nějaké formalizované, že by se tu dával předávací protokol. I to, že na ministerstvu dál budu setrvávat, značí, že předávání může být kontinuální během jednotlivých jednání, během seznamování se se zaměstnanci a projekty, které jsou tu rozběhnuty, anebo těmi projekty, které je potřeba velmi rychle rozběhnout. A musím říct, že Petr Gazdík skutečně o rezort nemá zájem jen poslední dobu, ale měl už v pozici člena školského výboru. Měl velký zájem i o strategii 2030+ a v té problematice je více než orientovaný, takže ví, co chce na ministerstvu dělat.
A ptala jste se na radu, kterou bych nastupujícímu ministrovi dal. Ta je velmi jednoduchá. Jestli si něčeho velmi vážím a jestli je něco, co pomohlo ministerstvu školství obstát v té nelehké době, tak je to skvělý odborný tým, který tu pan ministr najde. A tady je důležité z mého pohledu, aby udržel tu kontinuitu a udržel tu důvěru, kterou si ministerstvo školství získalo u odborné veřejnosti za mého působení. A znovu říkám, ta se neodvíjí od mé osoby, ale od toho, že celý ten tým, který tu čtyři roky působil, respektive jsme za čtyři roky vybudovali, tak je velmi erudovaný a je připravený dál posouvat české školství, ať už ve vztahu ke strategii 2030+, k regionální školství anebo k rozvoji vysokých škol, oblasti vědy a výzkumu.
To, co popisujete, je v české politice něco unikátního. Nebývá zvykem, že se při střídání ministrů hovoří o kontinuitě, že by se opoziční politici vzájemně chválili. Jak se to stalo, že je tento proces na ministerstvu školství tak nebývale přátelský? Vy se s panem Gazdíkem znáte dlouho nebo jen zafungovala nějaká chemie?
Velmi hezká otázka, složitější odpověď. Já si myslím, že to vyplývá z pojetí toho, jak jsem já chtěl politiku dělat. A asi se ukazuje, že jsem ji tak dělal. Než jsem do politiky vstoupil, tak vzorem byl ten kdysi anglický způsob politiky, kdy sice spolu nesouhlasíte, ale vzájemně se respektujete. A to se dá říct i o vztahu, který jsem měl vůči opozičním členům školského výboru.
O mně se říká, že jsem s opozicí vycházel, ale z mého pohledu to bylo založeno na tom, že jsem je seznamoval s plány ministerstva. Velmi korektně jsme o nich mluvili a to je vlastně to podhoubí důvěry, kterou jsme si vzájemně vybudovali vzájemně. Takže na druhé straně toho příběhu je samozřejmě v tuto chvíli Petr Gazdík. A to, že je schopen říct, že chce navázat na dobrou práci ministerstva, je podle mého skvělým důkazem toho, že má zdravou sebedůvěru, co se týká oblasti školství, protože se nepotřebuje vymezovat, ale ví, že ty dobré věci je potřeba pochválit. Alespoň v to věřím.
Zdroj: https://www.irozhlas.cz
