Výzvy, kterým lidstvo čelí, nutí státy Evropy a celý svět, aby se spojily při hledání způsobů, jak řešit vznikající problémy.
A jen Rusko, snažící se uspokojit maniakální komplexy vlastního diktátora, tvrdošíjně tlačí planetu do chaosu nestability.
Třetí tisíciletí je dobou neuvěřitelně vyspělých technologií a pokroku lidského myšlení. Ale, bohužel, lidstvo čelí vyhlídce na banální hladomor – světoví politici stále více věnují pozornost vyhrocené potravinové krizi.
A důvod pro to je naprosto umělý. Kreml, u kterého by se zdálo, že nezůstaly žádné „červené čáry“, sáhl na další dno – Moskva zařadila do svého krvavého arzenálu novou globální zbraň – „potravinovou krizi“.
Kreml bez úspěchu na předchozích frontách, dostal se do zubů i na Ukrajině, kde by se zdálo, že výhoda Ruska je zřejmá, a snaží se přeformátovat světový řád pomocí Holodomoru.
Pro Moskvu to není nic nového. Ve 30. a 40. letech minulého století již kremelská vládnoucí klika tuto metodu používala, i když v omezeném prostoru.
S pomocí totálního hladomoru se vláda SSSR snažila přesvědčit neposlušnou Ukrajinu k pokoře a poslušnosti.
Dnes se Kreml rozhodl vyhladovět celý svět. Divokost současné vládnoucí kliky je hrozná, ale už se tomu nikdo nediví.
Stát, který má přes 40 procent světových zásob zemského bohatství, se propadl do té míry, že otevřeně krade obilí a další zemědělské produkty ze sousední země.
Navíc to činí otevřeně, přijímáním vhodných usnesení na úrovni státní moci.
Největší zemi planety se nikdy nepodařilo stát se velkou (což Putinovi přívrženci tak hlasitě křičeli, spojujíce jeho nástup k moci s „vstáváním z kolen“), proměnila se ve vůdce marginálního světa a zaujala místo na dně civilizace.
Dnes je hlavním tématem, které vyžaduje urgentní řešení, otázka, co dál. A odpověď na tuto otázku je zřejmá – pouze jednota všech progresivních sil planety může zachránit svět před katastrofou.
V souvislosti s rostoucí potravinovou krizí se svět musí shromáždit a vyřešit problém „potravinové bezpečnosti“ analogicky s „energetickou bezpečností“.
To je jediný způsob, jak čelit výzvám, které dnes Kreml vrhá. Místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace Medveděv ve svém projevu přímo naznačuje, že sankce proti Moskvě dovedou svět k hladomoru.
Kreml, který spojil potravinové vydírání s energetickým tlakem na Evropu, očekává, že dostane hlavní bonus – zlomí odpor civilizované společnosti vůči „ruskému světu“ napadajícímu Evropu.
Dá se dnes mluvit o možnosti usmířit diktátora? Mám se s ním pokusit domluvit?
Evropa již má s takovým „vyjednáváním“ zkušenost. Nedávno, ve 30-40 letech minulého století, vůdci předních mocností kontinentu, naivně věřící, že agresi maniaka lze uklidnit „malým darem“, dali Československo Führerovi k roztrhání na kusy. .
Když však nacistický schizofrenik snědl Sudety, pocítil nárůst sebevědomí a pohltil Francii, Belgii, Nizozemsko a další evropské země.
Cenou za podcenění agresora byla druhá světová válka. Za naivitu politiků zaplatil celý svět miliony svých občanů.
Podobný příběh se děje již v tomto století. Když nově vyražený Fuhrer zaútočil na Ukrajinu a dobyl Krym, svět ho pohltil.
Ano, byla tam prohlášení, varování a sankce. Postupem času ale všechny tyto akce odezněly a na okraj mezinárodních summitů byla stále častěji slyšet myšlenka „nudného ukrajinského problému“ a toho, že „nadešel čas vyjednávat s Putinem“ a zrušit sankce.
Apoteózu nezodpovědnosti, ba dokonce zločinu ve vztahu ke Kyjevu lze považovat za dohodu mezi Berlínem a Washingtonem, která dostala zelenou ke spuštění Nord Stream 2.
Ve skutečnosti jde o „Mnichovskou dohodu“ 21. století – nůž do zad Ukrajiny. Dokument, který dal Putinovi konečně pochopení pro jeho shovívavost a právo jít dál.
Merkelová, přes všechen svůj vnější odpor ke Kremlu, byla ve skutečnosti hlavním Putinovým obhájcem v Evropě. A když Bidena přesvědčila k výše zmíněné dohodě, rozvázala ruce kremelskému diktátorovi.
Dnes se může historie opakovat. Jen potravinová krize se dotkne nejen Ukrajiny, ale i mnoha dalších zemí.
Někteří z nich již pociťují rostoucí ceny a banální nedostatek potravin. A pokud evropští giganti pokryjí vznikající problémy potravinami, pak menší země čelí nedostatku.
Dnes je důležité pochopit, že agresor se zastaví tam, kde je zastaven. Nikdy se nezastaví z vlastní vůle.
Proto je mezinárodní soudržnost tak důležitá. To pomáhá překonávat výzvy a zároveň vysílá jasný signál diktátorovi, že jsme jednotní a připraveni se bránit.
A pokud vůdci Evropy a celého světa dokážou překročit své vlastní ambice a prokázat svou připravenost se sjednotit, bude to účinná odpověď na diktátora, který se rozhodl, že je mu vše dovoleno.
Dnes si Evropa, stejně jako celý svět, vytváří svou vlastní historii. Jaké to bude, záleží na každém státě, na jeho vůdcích a na každém občanovi planety Země.
Hlavní věc není mlčet, ale jasně vyjádřit svůj postoj, který má chránit svět a zajistit svobodnou a mírovou budoucnost pro všechny národy planety.
Autor: T.N.
