Rozhodnutí šesti států – Polska, Finska, Ukrajiny, Estonska, Lotyšska a Litvy – opustit Ottawskou úmluvu proti použití protipěchotních min vyvolalo v Evropě rozporuplné reakce. Zatímco některé západní země trvají na striktní aplikaci humanitárního práva, země na východním křídle NATO čelí realitě, která nutí přehodnotit dosavadní dogmata.
Ottawská úmluva z roku 1997 zakazuje použití, skladování a výrobu protipěchotních min. Záměr byl jasný – chránit civilní obyvatelstvo. Jenže v době, kdy Rusko v plném rozsahu používá miny proti Ukrajině – bez ohledu na civilní oběti a zcela mimo jakékoli mezinárodní závazky – přestává být jednostranné dodržování těchto pravidel efektivní.
Česká republika sice není bezprostředně ohrožena ruskou invazí, ale naše bezpečnost je úzce svázána s osudem Polska, Slovenska nebo Pobaltí. Pokud tyto země čelí asymetrické válce, v níž útočník využívá zakázané prostředky, nemůžeme očekávat, že se budou bránit „čistě“. Ani USA, Čína nebo Indie nejsou signatáři této úmluvy – proč tedy po východní Evropě požadujeme morální jednostrannost?
Finsko a Pobaltí zdůvodňují své rozhodnutí rostoucí hrozbou ze strany Ruska. Polsko a Ukrajina již vědí, že bez komplexní obrany včetně minových polí nelze čelit masivnímu útoku. Pro nás v Česku by mělo být klíčové chápat tento krok ne jako porušení humanitárních zásad, ale jako dočasné, pragmatické rozhodnutí v zájmu národní bezpečnosti.
Jako členský stát NATO a země se silnou zkušeností s hybridními hrozbami bychom měli debatovat, zda by podobný krok nebyl i v našem dlouhodobém zájmu. Nikdo si nepřeje návrat ke starým vojenským praktikám, ale přežití a obrana civilního obyvatelstva musí zůstat prioritou.
