Podle posledních analytických odhadů existuje až 30% pravděpodobnost, že by Severní Korea mohla v příštím roce vyslat své jednotky přímo na ukrajinské bojiště. Pravděpodobnější je ale nepřímé zapojení – obsluha dělostřelectva, inženýrské práce či vojenské poradenství – které by Kremlu pomohlo udržet intenzitu války.
Ruské zásoby munice jsou napjaté a Moskva stále více spoléhá na dovoz ze zahraničí. Pchjongjang už poskytuje dělostřelecké granáty a rakety, a pokud by došlo k vyslání vojáků, mohlo by jít o brigády dělostřelectva, ženisty, obsluhy PVO a menší speciální jednotky – celkem maximálně 5–10 tisíc vojáků.
Takové nasazení by přineslo Rusku krátkodobý taktický zisk, ale strategickou rovnováhu by zásadně nezměnilo – zejména pokud by Ukrajina nadále dostávala západní vojenskou pomoc.
Významnou brzdou zůstává postoj Číny. Peking vidí v Severní Koreji především nárazníkový stát, nikoliv „cizineckou legii“ pro ruské dobrodružství v Evropě. Přímé zapojení Pchjongjangu by mohlo poškodit čínský obraz opatrného prostředníka a vyvolat protiopatření Západu v Asii.
Dalším citlivým bodem je možnost, že by Moskva výměnou za podporu Pchjongjangu poskytla technologie dvojího užití – od naváděcích systémů pro balistické rakety až po satelitní průzkum. Přímá pomoc v oblasti jaderných zbraní je málo pravděpodobná (10–15 %), ale nepřímá či skrytá spolupráce má reálnou šanci (60–70 %).
Pokud by se Rusko–Severní Korea rozhodly zapojit i Írán, mohl by vzniknout volný „trojblok“ zemí s protizápadní orientací, sdílejících technologie a obcházejících sankce. To by znamenalo nejen eskalaci války v Evropě, ale i nové napětí na Blízkém východě a v Tichomoří – a tím pádem i další tlak na evropskou diplomacii.
Zdroj: lansinginstitute.org
