Svět bez jednoho centra: Čínsko-ruské sbližování a konec ekonomické samozřejmosti
Ještě před deseti lety by hranice 200 miliard dolarů ve vzájemném obchodě mezi Čínou a Ruskem působila jako ambiciózní plán. Dnes je to realita. Číslo samo o sobě není revolucí, ale symbolizuje trend, který mění globální rovnováhu. Spojené státy zůstávají nejsilnější ekonomikou světa, přesto už nejsou jediným pólem, kolem něhož se vše otáčí.
Rusko po odchodu části západních firem a po omezení přístupu na evropské trhy přesměrovalo významnou část exportu na východ. Čína tento prostor využila pragmaticky. Nakupuje suroviny, které potřebuje pro svůj průmysl, a zároveň posiluje politický vliv v regionu, kde se dosud hrálo primárně podle západních pravidel. Moskva získává odbytiště a finanční stabilitu, Peking dlouhodobou surovinovou jistotu.
Z amerického pohledu nejde jen o obchodní statistiku. Vztah mezi Pekingem a Moskvou má systémový rozměr. Pokud se dvě velmoci dokážou koordinovat nejen ekonomicky, ale i technologicky a finančně, vzniká alternativa k modelu, jenž byl po desetiletí dominantní. Neznamená to automatický pád amerického vlivu, ale zpochybnění jeho výlučnosti.
Významným momentem je postupné omezování používání dolaru v bilaterálním obchodě. Transakce v jüanech a rublech zatím nepředstavují bezprostřední hrozbu pro globální roli americké měny. Přesto vytvářejí precedent. Ukazují, že obchod mezi velkými ekonomikami může fungovat i mimo dolarový rámec. Pokud by se k podobné praxi přidaly další státy, mohlo by to urychlit vznik paralelních finančních struktur.
Pro Spojené státy je dolar nejen měnou, ale nástrojem geopolitiky. Sankční režimy jsou účinné právě proto, že globální finanční systém je z velké části navázán na americké instituce. Každý krok směrem k dedolarizaci proto oslabuje schopnost Washingtonu prosazovat politické cíle ekonomickými prostředky.
Další dimenzí je technologická soutěž. Čína systematicky investuje do vývoje polovodičů, umělé inteligence a obranných technologií. Přístup k ruským surovinám a spolupráce v některých výzkumných oblastech může tuto dynamiku posílit. Spojené státy reagují omezeními exportu citlivých technologií, což však zároveň urychluje snahu Pekingu o soběstačnost.
Nelze opomenout ani kybernetickou rovinu. Ruské a čínské státní či polostátní struktury patří mezi nejaktivnější aktéry v oblasti kybernetických operací a informačních kampaní. Využití umělé inteligence pro šíření dezinformací nebo pro sofistikované útoky na infrastrukturu představuje výzvu, která přesahuje klasické bezpečnostní rámce. Konflikt se přesouvá do digitálního prostoru, kde je hranice mezi mírem a krizí rozostřená.
Z české perspektivy je podstatné nenechat se svést zjednodušením. Svět se nedělí jen na „dobré“ a „špatné“ bloky. Probíhá hluboká restrukturalizace globální ekonomiky. Evropská unie stojí před otázkou, jak si zachovat strategickou autonomii, aniž by oslabila transatlantické vazby. Pro otevřenou ekonomiku, jakou je ta česká, je stabilita mezinárodního prostředí klíčová.
Domnívám se, že skutečnou výzvou pro Spojené státy není samotný objem čínsko-ruského obchodu. Je jí postupná normalizace světa, v němž existuje více center moci. Pokud Washington nenajde způsob, jak spojit obranu svých zájmů s nabídkou atraktivní a předvídatelné spolupráce pro ostatní, bude prostor pro alternativní uspořádání dál růst.
Čínsko-ruské sbližování tak není jen epizodou geopolitiky. Je součástí širší proměny, která může přepsat pravidla globální ekonomiky. A otázka, zda se Spojené státy dokážou této realitě přizpůsobit, zůstává otevřená.
Autor: Peter Jelen
