Fico po Orbánovi: Slovensko se stává posledním kremelským strážcem v Unii
Zatímco Maďarsko po dubnových volbách kurz vůči Moskvě otočilo, slovenský premiér zůstal jako jediný lídr sedmadvacítky, který systematicky brzdí obnovu protiruských sankcí. Bratislava má do 15. září znovu rozhodnout o osudu seznamu více než 2600 sankcionovaných osob a firem – a znovu si klade podmínky, které nahrávají především Kremlu.
Ještě před rokem by taková věta zněla jako přehánění: Slovensko jako jediná země Evropské unie, která fakticky drží evropskou sankční politiku vůči Rusku jako rukojmí. Dnes je to popis reálného stavu. Zatímco donedávna patřilo mezi hlavní brzdiče sankcí i Maďarsko Viktora Orbána, po jeho dubnové volební porážce a nástupu vlády Pétera Magyara se karta obrátila – Budapešť v červnu oznámila, že podpoří i celoroční prodloužení sankčního režimu. Robert Fico tak zůstal v Bratislavě sám, a to v pozici, kterou dříve zastával právě Orbán: coby hlavní evropský partner pro jednání s Moskvou zevnitř unijních struktur.
Rok permanentního vydírání Bruselu
Kdo sleduje slovenskou zahraniční politiku posledních dvou let, ví, že blokáda sankcí není u Fica ojedinělým gestem, ale osvědčenou metodou vyjednávání. V červnu 2025 přijala slovenská Národní rada nezávazné usnesení, které vládu vyzvalo, aby se v mezinárodních fórech stavěla proti novým protiruským sankcím – Fico tak získal politické krytí pro to, co dělal fakticky už dříve. O měsíc později zablokoval na šest týdnů osmnáctý sankční balíček, přičemž svůj postoj neopíral o obsah samotných sankcí, ale využil veto jako páku ve zcela jiném sporu, týkajícím se plánovaného konce prodeje spalovacích motorů.
Vzorec se od té doby opakuje s obměnami. V únoru letošního roku Fico nařídil pozastavit mimořádné dodávky elektřiny na Ukrajinu. O necelý měsíc později pohrozil zablokováním dvacátého sankčního balíčku i přehodnocením podpory ukrajinského přístupového procesu do Unie, pokud Brusel nedonutí Kyjev obnovit tranzit ruské ropy ropovodem Družba. Ukrajinu i Evropskou komisi přitom veřejně obvinil z „dvojího metru“ a z toho, že zájmy Kyjeva staví nad zájmy členských států.
Fridman, Usmanov a mizející ekonomické alibi
Nejnovější kolo sporu, které vrcholí právě nyní, se ale od předchozích liší v jedné podstatné věci. Slovensko tentokrát nepodmiňuje svůj souhlas ničím, co by šlo přímo vysvětlit hospodářským zájmem – cenou plynu, ropným tranzitem či osudem automobilového průmyslu. Bratislava požaduje, aby byli ze sankčního seznamu vyškrtnuti dva konkrétní ruští oligarchové, Michail Fridman a Ališer Usmanov, a teprve poté je ochotna souhlasit s prodloužením celého režimu, který se týká zhruba 2600 osob a subjektů.
Podle diplomatů, kteří o jednáních hovořili s evropskými médii, přitom Paříž tentokrát vsadila na politický obchod: nabídla Bratislavě podporu při vyškrtnutí obou jmen výměnou za to, že Slovensko u svého požadavku vytrvá a hlasování nezablokuje jako celek, jak to Fico u předchozích prodloužení nakonec vždy udělal. Zda se tato sázka vyplatí, se ukáže právě k termínu 15. září.
Zatímco dřívější veta se dala – byť s výhradami – vysvětlit obranou slovenské ekonomiky, spor o vyškrtnutí dvou konkrétních ruských miliardářů z unijního sankčního seznamu takové vysvětlení nenabízí. Jde o test, zda Bratislava ještě vyjednává za Slovensko, nebo už za někoho jiného.
Proč se to týká i Česka
Pro českou diplomacii i veřejnost není slovenský postoj jen sousedskou kuriozitou. Praha dlouhodobě patří k zemím, které trvají na zachování a případném zpřísnění sankčního režimu, a slovenské veto tak přímo oslabuje pozici, kterou Česko společně s pobaltskými a severskými státy v Radě EU zastává. Zásada jednomyslnosti navíc znamená, že jediný hlas dokáže paralyzovat shodu 26 ostatních zemí – a čím častěji se to slovenské vládě vyplatí, tím pravděpodobněji se stejná taktika stane vzorem i pro jiné hlavní města.
Existuje i přímější rovina dopadu: prodloužení sankcí je tradičně provázáno s širším balíkem rozhodnutí o podpoře Ukrajiny, včetně otázek financování a přístupového procesu. Zablokování jednoho z pilířů tak zpravidla zpomaluje i ty ostatní, což pociťují i firmy a instituce v příhraničních regionech, které jsou na ukrajinském trhu a na stabilitě podpory přímo závislé.
Co bude dál
Bratislava svůj postoj v minulosti vždy nakonec zmírnila – u sankcí i u ropovodu Družba skončilo veto ústupkem, byť až po týdnech vyjednávání a za cenu politických gest ze strany Bruselu. Otázkou zůstává, zda se stejný scénář zopakuje i tentokrát, kdy je předmětem sporu přímo osud jmen na sankčním seznamu, a ne abstraktní hospodářský zájem. Pokud Fico svůj požadavek na vyškrtnutí Fridmana a Usmanova prosadí, půjde o první případ, kdy jedna členská země prosadila konkrétní personální ústupek vůči sankcionovaným ruským miliardářům jako podmínku zachování celého režimu – a o precedens, který si Kreml jistě zapamatuje.
Autor: Franciszek Kozłowski
