Pro ty, kdo dnes na Štědrý den nemají svůj domov, jsou otevřená některá centra sociálních služeb. Například to od Armády spásy v Praze. Lidé tu dostanou oběd a dárkový balíček. I tady ale musejí brát ohled na koronavirus.
„Já vám povím, co si přeju k Vánocům. Aby byli všichni zdraví, fakt, nic jiného nechci,“ mává energicky rukama paní Sylvia a dvě další ženy ve společenské místnosti povzbudivě přikyvují.
Advent tráví všechny tři ženy v azylovém domě Armády spásy. „Vánoce jsou pro děti,“ dodává paní Renáta, jež právě dosmažila řízky, které vypadají jak z vídeňské restaurace. „Přece se musím starat o toho svého. Péct cukroví? Na nějaké Vánoce nemám ani pomyšlení, pořád tady kmitám, ale asi budeme na svátky u jeho rodičů,“ usmívá se.
Pro většinu z těch, kdo právě sedí ve společenské místnosti u několika dlouhých stolů, ale bude toto místo jedinou možností, kde strávit Vánoce alespoň chvíli v klidu a teple. Právě nyní tu posedává asi dvacet lidí. Někdo pospává, další si připravuje jídlo, většina upírá zrak na televizi. Zrovna běží reklamy.
Po pravé straně je výdejní okénko, za několik desítek minut otevře a pracovníci centra začnou klientům podávat polévku. Většinou jsou to hutnější polévky jako boršč, čočkovka nebo kulajda, aby se do nich dalo aspoň trochu kousnout, jak říká místní recepční Vanda Říhová.
Pohádky, salát a klid
Denní centrum má celý rok stejný režim, funguje od sedmi ráno do sedmi večer, jen na Štědrý den je to jinak. „To otevíráme až o půl jedenácté. Přijde první skupinka maximálně šedesáti lidí, dostanou řízek se salátem a dárkový balíček,“ popisuje Vanda Říhová. V balíčku budou třeba ponožky nebo rukavice, konzervy a káva.
Kvůli epidemii se musejí rozdělit do skupinek. Další začíná v poledne a poslední jde ještě o půl druhé odpoledne. Následně musí všichni ven kvůli povinné sanitě.
„Po sanitě ale zase lidé přijdou, v televizi pustíme pohádky, pustíme koledy, máme tu cukroví a je tu pohodlíčko, ticho a klid,“ popisuje pracovnice s tím, že v běžném provozu tu naopak naráz hlučí desítky lidí. Vánoční pohádky ale na všechny působí jako balzám.
„Vánoce jsou složitá doba pro všechny naše klienty a řekla bych, že obecně pro všechny lidi bez domova. Ostatně je to často těžké období i pro ty, kteří normálně bydlí,“ uvažuje ředitelka holešovického centra Jitka Modlitbová.
Napadlo vás někdy přijít do centra sociálních služeb vypomoci na vánoční svátky jako dobrovolníci? Vanda Říhová otázku nekompromisně odstřeluje: „Tady nežijeme v americkém filmu. Nejde to, aby sem jen tak lidé přišli a pomáhali servírovat jídlo.“
Ve skutečnosti to jde, ale člověk musí být součástí konkrétní organizace. Zrovna Vánoce v holešovické Armádě spásy dlouhodobě podporuje Nadační fond Agora 7, který pořádá veřejnou sbírku na klienty a zařizuje vánoční obědy. Dobrovolníci se potom účastní i výdeje jídla. „Loni to ale nevyšlo kvůli covidu, letos to vypadá, že pár lidí tu budeme mít,“ doplňuje ředitelka Modlitbová.
Už ne tak striktní noclehárna
Jen jedna stěna dělí denní centrum od azylového domu pro muže. I tady ve společenské místnosti běží televize, v rohu stojí knihovnička, po straně je malá kuchyňka, kde si právě jeden z ubytovaných v hrníčku zalévá rozpustnou kávu. „Tady je to už takový předstupeň k nájemnímu bydlení,“ vysvětluje Vanda.
Pobyt v azylovém domě se platí. V ceně 130 korun za den mají klienti stále k dispozici teplo, hygienu a pomoc sociálních pracovníků. A také větší klid, protože narozdíl od noclehárny tady spí lidé maximálně po třech.
I noclehárna je součástí holešovického areálu Armády spásy. Na noc v suchu a teple si tu, především v zimě, každý den musí lidé vystát frontu, přednost mají starší lidé a ženy. Díky úspěšnému projektu Nocleženka, kdy může veřejnost za sto korun předplatit noc někomu v nouzi, tu může v zimě nocovat každý, na koho vyjde postel, zdarma.
Místnost je to strohá. Těsně vedle sebe stojí úzké kovové palandy. Na horní postele se dá dostat pomocí malého kovového žebříčku, s jehož zdoláním by měla problém i autorka textu. „Je to tak, je tu vždycky boj o spodní postele,“ potvrzuje Vanda.
Do denního centra i na noc do noclehárny může každý, kdo je soběstačný a není agresivní. Od podzimu už dokonce neplatí dlouho známé pravidlo, že sem nesmí člověk pod vlivem alkoholu nebo drog, jak říká Vanda: „Pokud se člověk chová slušně, vyjde schody, vyleze na palandu, osprchuje se, povlékne postel, ráno ji svlékne, neobtěžuje ostatní hlukem nebo zápachem, agresí, může v sobě mít cokoliv.“
Pracovnice vysvětluje, že motivem zrušení této podmínky bylo dostat více lidí k možnosti se vysprchovat a najíst. Lidé na ulici totiž věděli, že je nestřízlivé do centra nepustí, jsou ale často pod tak závažnou závislostí, že zůstávají venku a mohou se potýkat s vážnými zdravotními problémy.
Na bolest nohy si stěžuje i paní Sylvia v ženském azylovém domě. „No ale to jste mě měla vidět předtím, týdny jsem ležela a nebyla samostatná. To vám povím, to bylo úplně nejhorší období,“ ukazuje ortézu na koleni. Právě si dovařila kávu a obléká si kabát, aby si ji vypila venku u cigarety. „Mějte se krásně, paní novinářko,“ mává ještě paní Renáta, která si na obličeji urovnává zářivě růžový respirátor, na pochvalu odpovídá potutelně: „No jo, to mi pořídil ten můj, protože jsem říkala, jak se mi hrozně líbí. Tak mi ho koupil,“ směje se potěšená maličkostí.
Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz