Když Ukrajina 28. srpna oznámila osvobození vesnice Robotyne, poselství vyslané do světa znělo, že na jižní frontě bylo konečně možné prolomit ruské linie. Uplynulo šest týdnů – a k průlomu nedošlo, píše agentura AFP v reportáži z tohoto frontového úseku, který obvykle zůstává médiím uzavřen.
Ukrajinští vojáci z 65. brigády, kteří do obce vstoupili jako první, připouštějí, že vesnici ovládají jen částečně. Chybějí muži, munice i drony.
Po čtyřech měsících protiofenzívy tito ukrajinští vojáci hovoří o svém odhodlání vyrazit každý den do útoku. Ale také vysvětlují, proč dokážou jen okusovat území obsazené nepřítelem, vzhledem k těžkým ztrátám proti dobře vyzbrojeným ruským silám usazenými za silnými opevněními.
Ihgor Korol, velitel 1. praporu 65. brigády, s obrovskými potetovanými pažemi, mluví klidně, dokonce i když nemůže najít vhodné výrazy. Oznámení o osvobození Robotyne bylo podle něj určeno hlavně pro média, protože ze strategického hlediska obsazení této nyní zpustošené lokality nepřineslo vůbec nic. „Mohli jsme to obejít,“ řekl novinářům AFP nedaleko od fronty v Záporožské oblasti.
„Velká oznámení na Ukrajině milujeme, stejně jako rychlá vítězství. Realita je jiná,“ vysvětluje důstojník s tmavými brýlemi na nose, který vystupuje pod válečnou přezdívkou Morpech, což je zkratka pro námořní pěchotu či příslušníka těchto sil.
Jeho muži se podle něj v této oblasti nemohou volně pohybovat, přestože je již měsíc a půl oficiálně osvobozena.
Teprve za šedého úsvitu mohly být malé skupiny vojáků poslány vpřed, aby zahájily cílené útoky proti ruským pozicím v houštinách, kterými je oblast poseta. Dnes jsou na okraji další obce Novoprokopivka, která se nachází jen dva nebo tři kilometry jižně od Robotyne.
„Pohyb za dne znamená stoprocentní smrt,“ vysvětluje Morpech, jeden z osmi vojáků z 65. brigády, se kterými AFP hovořila.
Oblast pro něj není ve skutečnosti ukrajinská, ale „šedá“. Při každém bombardování „jsou oběti, přicházíme o muže“.
Ačkoliv v Robotyné už nejsou žádní nepřátelští vojáci, oblast je prakticky pod ruskou palbou, a tak ji Rusové kontrolují, poznamenává důstojník. Je tedy nemožné tady vést větší operace pěších či obrněných jednotek.
Ukrajinská armáda má na jižní frontě ambiciózní cíl: přerušit ruské zásobovací linie a rozpoltit okupované území tím, že v nejlepším případě pronikne až k Azovskému moři. Takové vítězství by mohlo donutit ruskou armádu k ústupu.
Skutečnost, že se Ukrajině od červnového zahájení protiofenzívy podařilo dobýt zpět jen několik desítek kilometrů čtverečních, je pro Kreml důkazem, že tato rozsáhlá operace není úspěšná.
Jižně od Robotyne je asi 30 kilometrů daleko první velké město Tokmak. Mořské pobřeží se nachází ještě o 70 kilometrů dále.
Mezi tím Rusové postavili rozsáhlou síť opevnění, složených z podzemních krytů, zákopů, protitankových příkopů a minových polí. Ukrajinci pouze mohou pod nepřátelskou palbou postupovat od jedné výšiny k druhé, od jednoho houští ke druhému.
Soustavě opevnění se přezdívá „Surovikinova linie“, protože byla postavena na přelomu loňského a letošního roku, kdy operace na Ukrajině řídil generál Sergej Surovikin, který však od té doby v Kremlu upadl v nemilost.
Pokud ukrajinská armáda letos v létě prolomila první obranné linie, většina ruské obrany stále leží ještě před ní. Úkol může ještě ztížit rychle blížící se podzim s deštěm a blátem a zima se sněhem a ledem.
Nebezpečí číhající z nebe je stejně velké: letecké bomby, dělostřelecké granáty a roje dronů s výbušninami dopadají na ukrajinské vojáky, kteří se snaží postoupit nebo „vyčistit“ nepřátelský zákop.
Leonid, čtyřiačtyřicetiletý střelec z granátometu, říká, že na frontě se mohou pohybovat pouze mezi dvěma palebnými přehradami, na což mají „tři až pět minut“.
„Neexistuje boj zblízka, ostřelují nás hlavně z minometů ráže 82 a 120 milimetrů, z houfnic ráže 152 milimetrů, útočí kamikadze drony a dopadají přesně naváděné letecké bomby o váze 500 až 1500 kilogramů,“ říká voják reagující na přezdívku Miron.
Zástupce velitele 1. praporu 65. brigády, přezdívaný Poltava, říká, že ruská armáda „nešetří municí ani leteckými bombami“. V důsledku může být ukrajinský postup jen pomalý a vykoupený těžkými ztrátami.
„Postupujeme kousek po kousku, houštinu po houštině, ne tak rychle, jak jsme chtěli. Je to velmi těžké a ztrácíme spoustu našich kluků,“ řekl.
Ztráty jsou podle vojáků dotazovaných agenturou AFP značné, ale ukrajinské úřady, stejně jako ruské, žádné údaje neposkytují.
Vojáci 65. brigády tvrdí, že na deset výstřelů ruských děl mohou odpovědět „jednou či dvěma“ ranami. Totéž platí o dronech.
„Bojujeme proti obrovské zemi, která má více mužů a výzbroje,“ říká sedmadvacetiletý Oleksandr řečný Burja, tedy Bouře. „Když bombardují, kryjeme se, jak to jde, a pak – pokud je to možné – se můžeme pohnout kupředu,“ líčí.
V této souvislosti Ukrajince už týdny rozčilují ti lidé na Západě, kteří jim vytýkají, že postupují pomalu, a domnívají se, že nastal čas, aby Washington a Evropská unie omezily vojenskou pomoc. Podle Kyjeva vojáci trpí, protože pomoc není dostatečná a Západ váhá s dodáním stíhaček F-16, které by umožnily ukončit ruskou nadvládu ve vzduchu, zničit Surovikinovu linii a otevřít cestu pěchotě k postupu.
Při čekání na leteckou podporu mohou ukrajinští vojáci jen hryzat zem. „Cenou (za čekání) jsou životy našich kluků a v záloze máme jen velmi málo mužů,“ říká Morpech.
Zdravotník Mykola zvaný Doc tvrdí, že „cena je velmi vysoká“, když vypráví o evakuaci raněných pod palbou. „Válka je krev, pot, špína a smrad. Pach z obrazovek nevane,“ říká sedmačtyřicetiletý voják. Podle Poltavy je nejtěžší sdělit příbuzným kamaráda, že byl zabit v boji a že nemohli odnést jeho tělo z bojiště, protože by to mohlo stát další životy.
Přesto vojáci ani vteřinu neuvažují o tom, že by boj vzdali. Pro ně válka nemůže skončit jinak než porážkou Ruska a osvobozením ukrajinského území. „Věděli jsme moc dobře kam jdeme a proč,“ říká Doc.
Osmadvacetiletý Mychajlo, zvaný Kapa, dříve velel jednotce vojáků z Charkova, zúčastnil se strašlivé bitvy v Bachmutu a byl mezi prvními v Robotyne. Důkladnost ruského opevnění podle něj svědčí o tom, že se Moskva po porážkách z loňského podzimu rozhodla nesnažit se o další postup, ale upevnit své pozice: „Pochopili, že už víc nezvládnou, a tak se tu zabetonovali.“
V důsledku ruská armáda od stažení z Chersonu loni v listopadu už moc dále neustoupila, a tak už skoro rok se fronta téměř nehýbe. Ale to nestačí utlumit motivaci Kapy a jeho kamarádů, vybraných k útoku na Surovikinovu linii. „Kluci, co k nám přijdou, dobře vědí, proč tady jsou. Aby dřeli, ničili nepřítele, útočili a neseděli v zákopech,“ zdůraznil.
