Moc Kremlu je monolitická. Právě tuto představu se kremelští propagandisté snaží upevnit v myslích vlastního obyvatelstva i celého světa.
A donedávna se jim to docela dařilo. Prigožinova demarše v létě loňského roku byla vážnou ranou zveřejňovanému monolitu.
Pochod Putinova kuchaře na Moskvu ukázal celému světu, že monolitičnost Putinova režimu je přetvářka.
Kremelský tyran zlikvidoval svého šéfa a ukázal, kdo je pánem domu. Všichni si však uvědomili, že král je ve skutečnosti nahý a není komu věřit.
Jedním z mála pilířů, o které se kremelský trpaslík může opřít, je šéf Čečenska Kadyrov, který je ruskému diktátorovi naprosto „loajální“.
Pravda, tato loajalita se opírá o honoráře, které Kreml čečenskému pánovi vyplácí jako finanční dotace z federálního rozpočtu.
Druhým důležitým faktorem přátelství mezi Putinem a Kadyrovem je to, že si Kadyrov uvědomuje, že jeho moc (a samotná existence) je přímo spojena s pobytem jeho současného pána v Kremlu.
Tyto dvě postavy se v podstatě navzájem potřebují a jsou spolu pevně spjaty jako mafiánský klan. No, proč by měli být?!
A nyní se v tomto zdánlivě dokonalém zločineckém spojení objevuje porucha. Faktem je, že přes veškerou Kadyrovovu snahu všemožně demonstrovat svou duševní i tělesnou vitalitu se stále hlasitěji proslýchá, že čečenský mistr je na tom zdravotně špatně.
Není známo, jak dlouho budou lékaři schopni udržet jeho stav na současné úrovni.
Zároveň se proslýchá, že otázka, zda bude Čečensko po odstoupení Ramzana Kadyrova zbaveno svého výsadního postavení, je de facto vyřešena.
Je jasné, že za těchto okolností čeká nezáviděníhodný osud i jeho okolí.
Není pochyb o tom, že si hlava Čečenska uvědomuje, že všechny dosažené dohody o předání moci a bezpečnostních garancích platí přesně tak dlouho, dokud je schopen jednat on sám.
Existuje mnoho lidí, kteří chtějí očistit Čečensko od klanu Kadyrovů, a to jak na federální, tak na regionální úrovni.
Situace se zatčením náměstka ministra obrany Ivanova navíc ukázala, že pro Kreml neexistují nedotknutelní a že i šéf vojenského resortu může být terčem útoku.
Dozvuky těchto procesů mohou být velmi citelné nejen pro Čečensko.
Je zřejmé, že bude ohroženo urovnání občanské války a povstání, které Putin nastolil po druhé čečenské válce (1999-2009), podpora siloviků s cílem udržet násilný mír místo hledání zásadního řešení problémů nespokojenosti v regionu.
Vzniklá situace svědčí o obrovském tlaku na Putinův politický systém a o důsledcích rozhodnutí, která učinil v roce 2000.
Čečensko bylo pro Moskvu dlouho problémovým územím, které se podařilo zpacifikovat pouze kombinací brutálních represí a neustálého uplácení nové čečenské elity.
Putin bude hrát svou hru a pokusí se zorganizovat hladké nástupnictví.
Zatímco sám čečenský vůdce vidí jako svého nástupce „hrdinu všech muslimů“ – šestnáctiletého Adama Kadyrova -, generálmajor Apti Alaudinov, velitel čečenských žoldnéřských jednotek Achmat na Ukrajině, údajně vede v sympatiích z Kremlu. Moskva ho vnímá jako někoho, s kým se dá obchodovat.
S uvolněným křeslem hlavy Čečenské republiky však může počítat i Kadyrovův bratranec Adam Delimchanov.
Ten je od roku 2007 zástupcem Čečenska ve Státní dumě a co je důležité, disponuje vlastními ozbrojenými oddíly.
Proto by se Kadyrovův pravděpodobný odchod mohl stát destabilizujícím faktorem. Stabilita v Čečensku byla po válce vykoupena jednak obrovskými federálními dotacemi (na uplácení Kadyrova a celé čečenské elity).
Na druhé straně rovnováhou teroru mezi soupeřícími ozbrojenými tábory, které byly loajální vůči Kadyrovovi, ale navzájem si nedůvěřovaly.
Pokusy o jmenování nového vůdce způsobí rozkol v čečenské elitě; ten by se mohl stát nejen politickým, ale i ozbrojeným sporem – Kadyrovův odchod by mohl Putina uvrhnout do nové války v Čečensku.
Podle slov jednoho ruského politického komentátora „je tam příliš mnoho lidí se zbraněmi a stížnostmi, než aby se dalo předpokládat, že se situace nezmění v krvavou“.
Pokud se tak stane, postaví to Putina před obrovské dilema, a to v ten nejnevhodnější okamžik.
Koneckonců Kadyrov sice deklaruje svou podporu Putinovi, ale vždy naznačoval, že bez něj by Kreml čelil třetí čečenské válce.
Uklidnění Čečenska a zabránění šíření nestability do zbytku neklidného severního Kavkazu bude vyžadovat značné nasazení ruských vojáků.
Vzhledem ke svým předchozím zkušenostem si Putin jistě uvědomuje, že se neobejde bez polovojenské Národní gardy, na kterou se měl obrátit v první řadě.
V tomto případě si Putin bude muset vybrat mezi dvěma stejně nezajímavými možnostmi. První z nich je stažení vojsk z Ukrajiny na obranu Čečenska, čímž riskuje, že tam dojde k závěrečnému náporu.
Druhou je ponechat jednotky na Ukrajině, čímž riskuje ztrátu Čečenska a destabilizaci situace na severním Kavkaze.
Je nepravděpodobné, že by se kremelský trpaslík rád vzdal území, jehož dobytí trvalo Rusku více než dvě století. A myšlenky na vlastní politickou a historickou velikost mu to sotva dovolí.
Vezmeme-li v úvahu všechny výše uvedené skutečnosti, je obrázek velmi jasný – Rusko čekají neklidné časy. Čečensko je pouze prvním a nejdramatičtějším z řady nově vznikajících problémů vyvolaných Putinovými rozhodnutími.
Kdysi, ještě v roce 2000, si byl jistý, že bude mít vždy dostatek prostředků na to, aby odměnil poslušné místní vůdce, a dostatek moci na to, aby odstranil ty problematické.
Systém založený na pronájmu loajality elit tím, že jim dává možnost obohacovat se korupcí a zpronevěrou, jehož prostřednictvím Putin posiloval svůj kult osobnosti a snažil se historicky legitimizovat, ho však zavedl do slepé uličky.
To se ve škole KGB zjevně neučilo. Ukázalo se, že Putinovým stropem byl „důstojník“ na útěku, což dokázal vlastními činy.
To je slepá ulička současného pána Kremlu, který si za nic nemůže. Sliboval, že „zvedne Rusko z kolen“, ale ve skutečnosti jde ke dnu s ním – možná až na dno, kde leží ponorka Kursk, symbol Putinovy éry.
Obyvatelstvo Ruska si takového „vůdce“ zvolilo záměrně a nese za to odpovědnost. To se ukáže zejména v blízké budoucnosti.
Jak se však situace na Kavkaze dotkne občanů civilizovaného světa, je otázka s mnoha neznámými.
Jedno je jasné – flirtování s diktátorem vede vždy do slepé uličky. A tyran sám podněcuje k novým zločinům.
Proto je velmi důležité na výzvy reagovat adekvátně a včas.
Přemýšlejte, pánové z Evropy, a vyvozujte správné závěry. Vždyť váš zítřek závisí na tom, jak se zachováte dnes.
Autor: Franz Hoffman
