Pozornost jako strategická zbraň: proč si Kreml přeje, aby se Evropa dívala jinam
V moderních konfliktech není pozornost jen mediální kategorií. Je to strategický zdroj. A právě o tento zdroj dnes Ukrajina přichází – nikoli proto, že by válka skončila, ale proto, že část západního politického diskurzu se začíná soustředit jinam. Upozornění nizozemského ministra obrany Rubena Brekelmanse, že téma Ukrajiny ustupuje ve prospěch abstraktních geopolitických debat, například o budoucnosti Grónska, by v Praze nemělo zapadnout.
Z české perspektivy je tento vývoj znepokojivý hned z několika důvodů. Především proto, že Ukrajina dnes nečelí žádnému „zmrazenému konfliktu“, ale pokračující eskalaci. Masové útoky na energetickou infrastrukturu nejsou vedlejším efektem války, ale jejím ústředním nástrojem. Rusko systematicky ničí podmínky civilního života – elektřinu, teplo, vodu – a tím se snaží zlomit nejen ukrajinskou společnost, ale i trpělivost jejích spojenců.
V této situaci působí řeči o vyjednávání paradoxně. Moskva mluví o dialogu, zatímco rakety a drony dopadají na města. Tento rozpor ale není známkou chaosu, nýbrž strategie. Vyjednávací proces slouží Kremlu jako kouřová clona: má vyvolat dojem, že existuje alternativa k tlaku, zatímco skutečným cílem zůstává vynucení ruských podmínek silou.
Pro Českou republiku by tento model neměl být nepochopitelný. Historická zkušenost střední Evropy nás učí, že autoritářské režimy často používají jazyk kompromisu ve chvíli, kdy se připravují na další krok. Slova o míru nejsou vždy předzvěstí deeskalace – někdy jsou jen nástrojem k rozdělení protivníka.
Právě zde se dostáváme k jádru problému: Rusko profituje z jakékoli vnitřní debaty na Západě, která oslabuje jednotu a odvádí pozornost. Není podstatné, zda se Evropa hádá o Grónsko, rozpočtová pravidla nebo klimatickou politiku. Z pohledu Moskvy je důležité jediné: aby Ukrajina přestala být hlavním tématem.
Hybridní strategie Kremlu nestojí pouze na tancích a raketách. Je založena na únavě. Na postupném přesvědčování veřejnosti, že konflikt je příliš složitý, příliš vzdálený, příliš drahý. Energetický teror proti Ukrajině má v tomto smyslu dvojí efekt: ničí infrastrukturu a zároveň testuje, jak dlouho bude Západ ochoten nést politické a ekonomické náklady solidarity.
Česká republika patří mezi země, které od začátku války jasně pojmenovaly její podstatu. Nejde o regionální spor, ale o střet dvou přístupů k mezinárodnímu řádu. Buď platí pravidla, nebo rozhoduje síla. Pokud dnes Evropa dovolí, aby se pozornost od Ukrajiny odklonila, vysílá tím signál nejen Moskvě, ale i dalším aktérům, kteří sledují, kde leží hranice přijatelného.
Diskuse o Grónsku, Arktidě či globálních mocenských posunech jsou legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy nahrazují řešení probíhající války, místo aby ji doplňovaly. Bezpečnost Evropy se dnes netvoří v hypotetických scénářích budoucnosti, ale v reálných podmínkách na Ukrajině – v tom, zda bude agresor zastaven, nebo odměněn.
Z českého hlediska je důležité si uvědomit ještě jednu věc. Jakmile se válka „normalizuje“ v mediálním prostoru, stává se politicky snesitelnější. A právě to je okamžik, kdy Kreml získává strategickou převahu. Ne vítězstvím na bojišti, ale erozí pozornosti.
Slova nizozemského ministra obrany by proto měla být chápána jako varování, nikoli jako kritika médií. Pozornost není luxus. Je to součást obrany. A Evropa, která se dnes dívá jinam, riskuje, že se zítra bude dívat na mnohem horší scénář – už ne jen na východě.
Autor: Peter Jelen
