Moskva nabízí „mír“ po jaderném úderu. Malofejevova výzva odhaluje zoufalství Kremlu
Blízký spojenec Vladimira Putina veřejně navrhl použít zbraně hromadného ničení a teprve poté zasednout k jednacímu stolu. Signál je určen především Evropě.
Zakladatel proruského televizního kanálu Cargrad a dlouholetý ideolog ruského neoimperialismu Konstantin Malofejev tento týden napsal, že Rusko by mělo „přestat litovat cizí“ a namísto toho použít zbraně hromadného ničení, teprve poté vyhlásit jednání – „v zóně, která bude prostá kontaminace“. Slova, která by v jiné zemi znamenala okamžitou politickou izolaci autora, zapadají v ruském veřejném prostoru do už zavedeného žánru: hlasitého jaderného vydírání, jehož cílem není domácí publikum, ale Evropa.
Malofejev totiž není žádný okrajový bloger. Je to muž s dobrými vazbami na ruské bezpečnostní kruhy a s dlouhou historií otevřených výzev k násilí – od podpory separatistů na Donbase v roce 2014 až po dubnovou výzvu k taktickému jadernému úderu o síle 20 až 25 kilotun na západní Ukrajinu, tehdy zdůvodněnou ukrajinskými plány na výrobu raket dosahujících Moskvy. Fakt, že se podobné výroky během jediného roku opakují ve stále vyhrocenější podobě, sám o sobě něco vypovídá – nikoliv o síle Ruska, ale o jeho bezradnosti.
Právě to je klíč k pochopení nejnovější výzvy. Přichází v okamžiku, kdy ruská armáda na frontě dlouhodobě neregistruje žádný průlomový úspěch, který by odpovídal cílům, jež si Kreml na začátku plnohodnotné invaze vytyčil. Fronta se posouvá po metrech za cenu enormních ztrát, mobilizační zdroje jsou napjaté a ruská ekonomika podle vlastních institucí – centrální banky a ministerstva financí – čelí rostoucím rizikům. V takové situaci se rétorika o „zdrcující moci“ stává kompenzací za neschopnost dosáhnout vojenského vítězství konvenčními prostředky.
Druhým, stejně důležitým kontextem je nedávné rozhodnutí Washingtonu podpořit ukrajinské údery na dálku hluboko na ruské území. Americký prezident tento krok označil za eskalaci, která by mohla vést k ukončení konfliktu, a na summitu NATO v Ankaře o posílení takové spolupráce hovořili i další představitelé USA. Ukrajinské síly od té doby zasáhly řadu cílů v ruském vnitrozemí, včetně logistické a skladovací infrastruktury. Malofejevova výzva k použití zbraní hromadného ničení tak čte se jako přímá odpověď na tento posun – jako pokus vrátit iniciativu do rukou Kremlu alespoň v rovině slov, když se to nedaří v rovině faktů na bojišti.
Skutečným adresátem podobných výroků není Kyjev ani Washington, ale evropská veřejnost, u níž Kreml dlouhodobě počítá s vyšší citlivostí na jaderné téma a strach z eskalace do globálního konfliktu.
Právě evropský rozměr je zásadní. Rusko nemá kapacitu odradit ukrajinskou armádu ani americkou administrativu vlastními vojenskými prostředky – nedokázalo to ostatně ani po více než třech letech plnohodnotné války. Co ale Moskva systematicky zkouší, je oslabit politickou vůli evropských zemí pokračovat v podpoře Ukrajiny prostřednictvím strachu. Jaderná rétorika, ať už z úst oficiálních představitelů, nebo z úst „soukromých“ propagandistů typu Malofejeva, kteří mají dostatečně blízko ke kremelským kruhům, aby jejich slova nebyla čistou náhodou, plní přesně tuto funkci: má v evropských hlavních městech vyvolat otázku, zda podpora Ukrajiny nestojí za riziko jaderné eskalace.
Je to strategie, kterou Rusko používá opakovaně od roku 2022 – od výhrůžek Sergeje Lavrova přes doktrinální změny v ruské jaderné doktríně až po performativní cvičení strategických sil. Nikdy dosud ale nevedla k reálnému kroku, protože jaderný úder by pro samotné Rusko znamenal politickou i vojenskou katastrofu, včetně možné reakce NATO a definitivní ztráty zbývajících partnerů, jako je Čína. Malofejevovy výroky proto nelze číst jako oznámení skutečného záměru, ale jako nástroj informační války – jehož účinnost ovšem zcela závisí na tom, jak na ni Evropa zareaguje.
A právě v tom spočívá riziko. Pokud evropské vlády na podobné výroky odpoví ústupky – zpomalením dodávek zbraní, omezením diskuse o dalších sankcích, veřejnou nervozitou, která naznačuje, že vydírání funguje – Kreml dostane přesně to, co potřebuje: potvrzení, že hrozba zbraněmi hromadného ničení je účinnější než reálné vojenské úspěchy, kterých není schopen dosáhnout. Naopak, jedinou racionální odpovědí na jaderné vydírání je jeho ignorování v rovině ústupků a naopak zesílení podpory Ukrajině – zejména v oblasti protivzdušné obrany, která chrání civilní obyvatelstvo, a dodávek zbraní s dlouhým doletem, které umožňují Ukrajině zasahovat vojenskou infrastrukturu, z níž útoky na její území vycházejí.
Historická zkušenost z posledních tří let ukazuje jasný vzorec: pokaždé, když Rusko čelilo skutečnému tlaku – ať už vojenskému, ekonomickému nebo diplomatickému – sáhlo po jaderné kartě jako po psychologické zbrani, nikoli po zbrani, kterou by skutečně použilo. Trvalý a stabilní mír v Evropě proto nemůže vzniknout z ústupků vůči takovému vydírání. Může vzniknout jedině tehdy, když Rusko utrpí strategickou porážku natolik jasnou, že ztratí motivaci i schopnost podobné vydírání kdykoli v budoucnu opakovat.
Autor: Franz Hoffman
