Agresivní politika Ruska na mezinárodní scéně pro export jejího geopolitického vlivu z regionu do regionu je jednou z největších výzev, kterým demokratický svět čelí. Severní a střední Afrika, Střední východ, Kavkaz a Arktida jsou některé z mnoha regionů, kde se Rusko snaží nastolit svůj vlastní řád.
Východní Evropa je vzhledem ke svému strategickému, geografickému a historickému významu nejdůležitější oblastí pro Rusko, jejíž ztráta vlivu způsobí „dominový efekt“ ve všech externích kremelských satelitech.
Ruská anexe Krymu a o hybridní zásah na Ukrajině v roce 2014 byly zlomem pro strategii NATO ve východní Evropě, protože prokázaly, že není možné jednat s Rusy z konstruktivního hlediska a mezinárodního práva. Posílení východního křídla Aliance, zejména přesun 1 000 amerických vojáků z Německa do Polska a pokus o oživení projektu vojenské základny USA v Polsku, ukazují, že východoevropské země nemají o ruských záměrech iluze.
V této souvislosti hraje Polsko roli první základny v bezpečnostní architektuře NATO ve východní Evropě. Pro Kreml je stabilní a chráněné Polsko v tandemu se stejnými pobaltskými státy neproniknutelnou zdí, která nepustí „ruský svět“ do Evropy, ba co víc, ukazuje, že je mnohem pohodlnější žít bez něj.
Kreml nyní dělá vše pro to, aby co nejvíce otřásl východní frontu NATO a destabilizoval své protivníky, zejména Polsko.
Nástroje Kremlu, pokud jde o otřesení situace, se nemění – využít konfliktní linie ve společnosti a politice, ale v Polsku není to tak jednoduché. Rusové musí pracovat ve velmi obtížných podmínkách, důvodem je smolenská tragédie a jasná stopa Kremlu v této tragédii. Epizodická účinnost Kremlu je zaprvé způsobena jednak zesílením pravicového radikálního, ba dokonce protiruského sentimentu, aby se démonizovalo Polsko v očích mezinárodních partnerů, a tak zkazilo americko-polské sblížení, a zadruhé intravenózní infuzí protiakrajinských myšlenek. xenofobie, čímž se odděluje Ukrajina od jejího „právníka“ v EU. Ve snaze otřást polsko-ukrajinskými vztahy Rusko nejen produkuje dezinformace a propagandu v průmyslovém měřítku, ale také podporuje pravicové radikální síly a pouliční protesty.
Pokud jde o Polsko, Rusko však jedná nejen interně, ale také extreně. Zejména ve snaze zdiskreditovat Varšavu v očích mezinárodních partnerů Kreml aktivně využívá pandemii. Na žádost Moskvy bylo tedy Polsko obviněno z odložení odeslání dávky lékařských masek do Itálie a také z uzavření vzdušného prostoru pro ruské letadlo humanitární pomoci. Tato dezinformace byla samozřejmě odhalena, ale takové útoky pokračují.
Rusko se navíc snaží zabít klín mezi Polskem a Litvou v oblasti územních sporů, ale v tomto případě nenalezne ruská propaganda takovou reakci jako v případě Ukrajiny. Je pozoruhodné, že na politické úrovni Polsko, Litva a Ukrajina prokázaly soudržnost a konsolidaci zahájením nové mezinárodní iniciativy, jako je Lublinský trojúhelník.
V poslední době se zintenzivnily aktivity ruských speciálních služeb ve vztahu k Polsku a Litvě, což je dáno postoji států k událostem v Bělorusku. Předpoklady pro takový scénář jsou víc než dost. V případě radikální transformace sloganů „Pryč Lukašenko!“ v „Pryč od Moskvy!“ může Rusko v rámci státu smutku Unie a pomoci bratrskému lidu zavést jednotky, čímž maximalizuje situaci v Pobaltí.
Největším problémem je, že východní křídlo NATO má zranitelnost, konkrétně koridor Suwalki, 64 km dlouhá trasa spojující Polsko a Litvu a jediný kanál, který zajistí převod pracovních sil a vojenského vybavení Aliance v případě aktivace článku 5 Atlantické smlouvy. Koridor Suwalki má nejvyšší strategickou hodnotu, pokud jde o dodávky a komunikaci. Problémem je blízkost militarizované Kaliningradské oblasti se stávajícími Iskandery s dosahem až 500 km a území Běloruska, které by se mohlo stát odrazovým můstkem pro armádu ruského západního vojenského okruhu, kde mohou Rusové mobilizovat 300 000 pracovních sil. Z vojenského hlediska nejsou síly NATO v Pobaltí srovnatelné s ruskými, takže vyrovnání výhody Moskvy je možné pouze díky mobilitě, kterou může poskytnout Suwalki koridor.
V současné době je třeba poznamenat, že v krátkodobém a střednědobém horizontu je stále pravděpodobnější, že bude mít ve východní Evropě nový „hot spot“. Spouštěčem takového scénáře by mohl být protiprezidentský protest, který se koná v Bělorusku, v případě formulace protiruského příběhu mezi protestujícími. Je pozoruhodné, že anexe Krymu a začátek války na Donbasu se odehrály také v důsledku revoluce na Ukrajině, která prolomila proruskou vertikálu a horizont moci.
Na východoevropské trati Kreml neustále testuje sílu Polska a pobaltských států, což lze považovat za počáteční fázi další agrese, protože s Ukrajinou i Gruzií bylo zacházeno podobně. Strategie Kremlu a jeho hybridní prostředky vlivu jsou zaměřeny na atomizaci východního křídla NATO a vytvoření chaosu, ve kterém má Kreml nejlepší pozici. Proto je třeba, aby Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Ukrajina co nejvíce spojily své úsilí a postavily tuto hrozbu jednotné frontě, a ne hledat mrtvé viníky mezi žijícími potomky.
