Zdá se to jako paradox. Motorem jakékoli tržní ekonomiky je, že lidé v jejím rámci (v rámci trhu) sledují svůj vlastní zájem. Myslí na sebe a svůj užitek, zisk. Pokud ale nebudou poskytovat užitek ostatním, zisku nedosáhnou. Ostatní si svůj užitek kupují za peníze a ty tvoří zisk.
Zákazníkův „užitek“ v podobě housky, která zažene hlad, představuje pekařův zisk. Co je ten paradox? To, že každoroční vrcholnou sezonu jakékoli západní tržní ekonomiky představují Vánoce.
Vždyť poskytovat užitek jen tak, zadarmo, obdarovávat bližní, zkrátka chovat se altruisticky, se zdá být v rozporu se sledováním vlastního zájmu. Ovšem bez sledování tohoto zájmu by zase neexistovala ekonomická konkurence, nebyl by ani soutěživý trh a další atributy tržní ekonomiky. Nebylo by pokroku. Stagnace by byla ještě závažnější než třeba za socialismu, kdy byly podněty ke sledování vlastního zájmu sice na oficiální úrovni silně potlačeny, přesto se však rozvíjely na úrovni neoficiální, v šedé zóně – v podobě melouchů, „vekslů“, jánabráchismů, protislužbiček typu podpultového prodeje a dalších.
Sobecké dobré skutky
Ekonomové James Andreoni a Justin Rao v tom ale paradox nevidí. Míní, že altruismus vlastně není v rozporu se sledováním vlastního zájmu; altruismus za jistých okolností je sledováním vlastního zájmu. Badatelé tento jev označují za „nečistý altruismus“ – většina obdarovávání, včetně toho vánočního, je totiž podle této teorie motivována rovněž sledováním vlastního zájmu. Existují přitom dvě základní podoby projevu nečistého altruismu:
První podobou je jakási signalizace ctnosti vůči sobě samému: takový člověk sice sleduje svůj vlastní zájem, jak obecně předpokládají ekonomické teorie, na druhou stranu ale chce věřit tomu, že takovým není, že je „lepším“.
Druhou podobou nečistého altruismu je ostych z pocitu viny – lidé zkrátka nechtějí, aby očekávání druhých zůstala nenaplněna.
Skrze ani jednu z těchto podob ovšem nedochází k projevu autentického, ryzího, čistého zájmu o bližního.
První podobu přitom posilují například církve a náboženská hnutí, které morálním apelem pobízejí (nejen) věřící, aby byli „lepšími“. Druhá podoba je zase posilována novodobými chrámy – chrámy konzumu. Reklama, marketing a média vyvolávají v lidech, a zvláště v dětech očekávání, jež lze jen stěží nenaplnit. Morální apel se postupně přeměňuje v apel na naše peněženky. I proto se z „Ježíška“, druhdy ryze náboženské postavy, stává silný marketingový tahák.
Vraťme se ještě na chvíli k oné druhé podobě projevu nečistého altruismu. Proč vlastně lidé nechtějí, aby očekávání druhých zůstala nenaplněna?
Nenaplňování očekávání druhého, například chotě v manželství, může vést ke zlému konci, třeba ke ztrátě příslušného manželství, tedy k rozvodu.
Člověk obecně vnímá intenzivněji ztrátu než zisk. Pokud půjde o totožnou peněžní sumu – totožnou pochopitelně rozpětím, nikoli znaménkem –, bude ho intenzivněji rmoutit její ztráta, než jej rozradostní její zisk. A podobně je tomu s manželstvím. Svatba sice mnohdy patří k nejradostnějším okamžikům života, přesto však intenzita radosti z ní velmi často nedosahuje intenzity zármutku z případného příslušného rozvodu.
V hlavní roli strach
Tato takzvaná averze ke ztrátě je čímsi extrémně fundamentálním, něčím, co se v nás niterně vyvinulo. Při ztrátě se aktivizuje jiná část mozku než při zisku, proto příliš nepřekvapí, že jsou nám vlastní asymetrické reakce na zisk a ztrátu. Zdá se prostě, že jsme evolučně naprogramováni k tomu, mít silnější reakce na špatné věci než na ty dobré.
Má to svoji logiku. Špatné věci nás totiž mohou zabít, způsobit, že nebudeme moci šířit své geny. Dobré věci sice mohou náš život zlepšit, avšak nesouvisejí s otázkou přežití. Na dobrou věc nezemřeme.
Mnoho lidí, kteří jsou velmi vážně nemocní a umírají, je podle svých vlastních vyjádření veselejší a žijí naplněnější život než kdykoli předtím. Je tedy pravděpodobné, že podhodnocujeme vzácnost života, dokud nehledíme tváří v tvář smrti. Dost možná tak své životy či manželské partnery oceňujeme nikoli proto, že jsou nám tak drazí, ale že se „sobecky“ bojíme situace, kdy o ně přijdeme. Často je však i tak opravdu doceníme teprve tehdy, když o ně přicházíme, ať už během umírání, nebo rozvodového řízení.
Strach z těchto bolestivých ztrát však je v nás – v někom více, v jiném méně. Vánoční obdarovávání – a vánoční naplňování očekávání – je jednou z cest, jak vlastní životní ztrátě předcházet. Je-li tedy tomu tak, naše obava z vlastní ztráty pohání náš nečistý altruismus, který je ve své podstatě sledováním vlastního zájmu. Vánoční obdarovávání je pak zcela „kompatibilní“ s podstatou fungování tržní ekonomiky a žádný paradox se věru nekoná.
Lukáš Kovanda – hlavní ekonom, Trinity Bank, člen Národní ekonomické rady vlády
