Jsou čtyři důvody, proč bude rok 2021 lepší, říká ekonom Sedláček

Z české politiky se významem postupně stane ekvivalent politiky Středočeského kraje a z českého premiéra bude hejtman, předpovídá v profilovém rozhovoru pro Seznam Zprávy ekonom Tomáš Sedláček.

Naše přepracovaná společnost dostala vynucený šábes. Volno. A má šanci si uvědomit, že práce není to hlavní v životě, hodnotí ve velkém rozhovoru Seznam Zpráv uplynulý rok renomovaný ekonom Tomáš Sedláček.

Byl to rok ve znamení koronavirové pandemie. Právě svízelná situace však podle Sedláčka odkryla mnohá pozitiva. „Obnažilo to prázdnost populismu, takže paradoxně koronavirus může vrátit víru ve vědu,“ tvrdí například. Kladné body připisuje také za to, že společnost se rozhodla nést v duchu křesťanství náklady společně a postarat se o bližní. „Nepřistoupili jsme k tomu způsobem, že kdo vyhraje, ten vyhraje, a ten, kdo prohraje, tak holt nebude mít co jíst, protože prostě smůla, trh je trh,“ vysvětluje.

S nadějí hledí i na nadcházející rok 2021. Podle něj jsou čtyři důvody, proč je možné věřit v lepší budoucnost. Jedním z nich je, že covid ukázal, že je možné pracovat méně a nebýt u všeho fyzicky přítomní. „Což také odhalilo i to, že kariéra a rodina nemusí být v přímém konfliktu. Mimo jiné by to mohlo nahrávat porodnosti,“ věří Tomáš Sedláček.

Ve své práci propojujete ekonomii s křesťanskou filozofií. Co nám chtěl bůh říct rokem 2020?

Předně: já své úvahy stavím tak, že beru nejen hypotézu náhodného samostvoření světa, ale i hypotézu druhou, že to tady nevzniklo náhodou. Člověk by v tomto extrémně důležitém bodě, který všechno mění, měl být rigorózně vědecký. Druhá hypotéza může být nejen pravdivá, ale také pravděpodobnější, čistě vědecky to spočteno. Nejde ale o to, co nám bůh chtěl říct, ale o to, co všechno si můžeme díky tomuto zornému poli odnést. Protože vždy musíme počítat s tím, že nemáme dokonalé informace.

Jedna z věcí, která se nabízí pro pohled ekonoma, je znovunavázání hospodářského cyklu. Dřív to fungovalo víc podle přírodních zákonů, hodně aktivní jsme byli na jaře a v létě a v zimě sinusoida zase padala. V posledních 200 letech jsme tento koloběh vyrovnali. A samozřejmě hospodářské cykly se projevovaly, ale my dělali vše pro to, abychom je vyhladili. Takže jen minimum lidí opravdu trápilo, jaká je úroda nebo jestli je jaro či podzim. A libovali jsme si v těchto zajetých kolejích a jen jsme mluvili o tom, že musíme přemýšlet jinak. Teď nám to nedává jinou šanci, ať už jde o byznysmeny, školáky, důchodce, filozofy…

Tak… dostali jsme díky karanténám docela čas na přemýšlení.

To je druhá věc. Naše přepracovaná společnost dostala vynucený šábes. Volno. A má šanci si uvědomit, že práce není to hlavní v životě. Že se dá pracovat na méně plynu a že trávit čas s rodinou může být velmi cenná komodita.

Velmi zajímavý je pak třetí aspekt. A tím je, jaký křesťanský postoj jsme ke koronavirové situaci zaujali. Nejen my, ale celá planeta. Rozhodli jsme se nést náklady společně, co nejspravedlivěji. Což je mimochodem dlouhodobý trend, kdy tuto tezi jsem si pojmenoval tím, že nejsme křesťany tolik v srdcích, víra není prožívaná tolik osobně, ale přestěhovala se do institucí. Dnešní zákony jsou mnohem solidárnější, laskavější, křesťanštější, byť jsou „povinně dobré“, tedy stojící na povinných daních. Ale my to takto, demokraticky, chceme. Dbáme na to, aby vše bylo co možná nejspravedlivější, a řadu věcí prožíváme nebo řešíme společně. To nebylo ani v křesťanských počátcích, kdy lidé víru opravdu prožívali.

Takže dnes jsme onemocněli koronavirem všichni společně. Institucionálně.

Nezklamali jsme se v té naší institucionální víře? Nebo spíš ve víře v instituce?

V něčem ano, ale v mnohém ne. Nikdo nedebatoval nad tím, že bychom nechali část lidí, kteří se dostali do opravdu velkých problémů, vyhladovět. Neboli když neměli co jíst, tak že bychom je nechali nemít co jíst.

Nebo zdravotnictví. V Americe, kde je víra v stále osobnější rovině, méně institucionalizovaná, se neustále diskutuje o tom, jak moc má být zdravotní pojištění dobrovolné a solidární. Tady v Evropě ani nejpravicovější stranu nenapadne zpochybňovat, že to má být společná záležitost. Že se máme společně postarat o nemocné nebo stárnoucí nebo třeba o vzdělání.

A v čem jsme se zklamali?

Zjistili jsme, že instituce nejsou dokonalé. Ale máme naději, že budou dokonalejší než člověk. Protože instituce není ovlivňovaná emocemi. Starý žebrák na ulici spekuluje, že jednotlivec bude morálně pohnut, aby mu dal almužnu. Instituce ze společných povinných daní se o něj postará bez ohledu na momentální emocionální pohnutky. Postará se, protože jsme se demokraticky shodli, že to je správné. Mimochodem ony demokracie vypadají, že jsou neustále rozhádané, ale na 99,9 procenta věcí panuje téměř absolutní shoda. A ta absolutní shoda se jmenuje zákon.

  Všude se zdražuje. My si to nedovolíme, zní z napůl otevřeného oboru

Zklamání v institucích také není nové. Jen dřív jsme ho tak nepojmenovali a nebylo možná tolik palčivé. Ale vezměme si rok 2008 a ekonomickou krizi. V tu chvíli zkolaboval bůh trhu, o němž jsme si mysleli, že víme, jak na něj, víme, jak se chová a jak ho uklidnit. A najednou celé odvětví ekonomů a komentátorů nevědělo, co se to děje. Že přestože má přece bůh trhu vše vyřešit, tak je do fungování trhů najednou nutné ručně státem zasáhnout. Takže to byl pád jisté víry v trh a v jeho instituce.

Podobně v letech 2015 nebo 2016 s migrační krizí. Máme tu zástup institucí počínaje OSN, které mají umět podobnou situaci předvídat a hlavně řešit. A zase přišlo zklamání a uměl to vyřešit jednotlivý národ, ale ne nadnárodní instituce. A ve výsledku to bylo selhání instituce politologů nebo sociologů, jen se jim to nepřipsalo.

No a v současné situaci to zklamání pramení ze dvou směrů. Jednak věda, kdy tápání epidemiologů bylo příliš citelné. A opět hospodářskopolitická reakce neboli i tápání ekonomů. Ale znovu – to pozitivní bylo, že jsme se rozhodli nést náklady společně a nepřistoupili jsme k tomu způsobem, že kdo vyhraje, ten vyhraje, a ten, kdo prohraje, tak holt nebude mít co jíst, protože prostě smůla, trh je trh.

Ale ještě jsem chtěl říct jednu zajímavější věc…

Něco pozitivního?

Přesně. Je tu instituce, která byla enormně dobře připravená. A tou je internet. Na rozdíl od všech krizových štábů celého světa, internet zaskočen nebyl. Neviděl jsem jedinou demonstraci za to, že potřebujeme rychlejší internet nebo nové služby. Protože všechno bylo k dispozici.

Během jednoho nebo dvou týdnů se celý svět tam, kde to je možné, „přestěhoval“ do virtuálního prostředí. Dosud jsme to všechno ze zvyku dělali v reálu, ale najednou výuka, komunikace s bankami, pojišťovnami, dokonce státní úřady a úředníci mezi sebou, soudy, setkávání prarodičů s vnoučaty… všechno se přestěhovalo na internet.

A to díky tomu, že měl dostatečnou kapacitu a že byl dostatečně rozšířen mezi lidmi. Tudíž připraven. Druhá věc je, že on byl připraven určitě před deseti, možná už dvaceti lety. Jen nás nic nenutilo toho pořádně využít.

Když jste rok 2008 popisoval jako dobu, kdy nastala smrt boha ekonomie, je koronavirová doba časem smrti boha vědy?

Důležité je, jak člověk vnímá Nietzscheho prohlášení „Bůh je mrtev“. Já to vidím tak, že není schopen zcela sám autonomně fungovat, ne že není vůbec. A je pravda, že bůh vědy dostal v posledních letech několik ran.

Část už jsem popsal. Ale vraťme se třeba do roku 2001 a k teroristickým útokům. Tam jsou sice symbolem „dvojčata“, ale mnohem závažnější bylo, že se podařilo zasáhnout Pentagon. V tu chvíli dostala ránu bezpečnost, což je také ve své podstatě věda, které se přesně toto nemá stát, ne v nejmocnější zemi světa. Ekonomická věda dostala velký zásah ještě předtím, když splaskla takzvaná dotcom bublina. V podobném duchu pak někdy v roce 2003 přišel případ amerického kolosu Enron a jeho víc než kreativního účetnictví. Což byl kolaps účetní vědy.

Jak už jsem říkal, následovala finanční krize z roku 2008, kdy zklamala opět ekonomická věda, a pak v roce 2015 sociologie nebo kulturologie s migrační krizí. Jen v tom posledním případě nebylo pojmenované, za kým to jde, a rozetřelo se to tak nějak po všech elitách. Přitom třeba krize z roku 2008 velmi posunula ekonomické vědy kupředu a sociologie tuto šanci nedostala.

Výsledkem je nástup protielitních politických stran. Ačkoliv by se mohlo zdát, že koronavirová krize zasáhne například lékařské vědy nebo epidemiology, tak já si to nemyslím. Protože nakonec oni zafungovali dobře. Ale obnažilo to prázdnost populismu, takže paradoxně koronavirus může vrátit víru ve vědu.

I přesto, že jsme byli svědky toho, že se vědecká obec nebyla schopna shodnout, jestli je to „chřipečka“, nebo „apokalypsa“?

V takovýchto situacích je škoda, že tu nemáme entitu, třeba prezidenta, která by na počátku, kdy se na nás žene něco nového, ať už ekonomická krize, vlna migrantů, nový koronavirus, řekla: Teď se všichni uklidníme. Neboli je to nová zkušenost, nikdo pořádně nevíme, co s tím, nerozumíme jí, tak se přestaňme tvářit, že na ni hned máme názor, i když jsme před pěti minutami netušili, co je exponenciála. Pojďme si proto v klidu sednout a prodebatovat to. My tomu s kluky, když jedeme plachtit, říkáme, že si uděláme poradu s pivem. Aneb když se děje něco krizového, tak jeden křičí Saturninovo „táhněte doleva“, druhý „táhněte doprava“ a třetí řve „táhněte k čertu“. U toho piva se všichni uklidní a dojde se ke společnému řešení a postoji. Tohle bylo třeba na začátku s koronavirem. Aby tam byli „apokalyptici“ i „chřipečkáři“ a v debatě by se tyto extrémní postoje obrousily. A zabránilo by se následným hádkám v médiích a společnosti.

  Expert: Zásilky z čínských e-shopů čeká zdanění až v červenci

I proto, co jste právě popsal, není pochopitelné, že došlo k znevěrohodnění elit, když už léta pozorujeme, jak zklamávají tu bezpečnostní experti, tu ekonomové, tu účetní a tak dále…?

Nikdo netvrdí, že věda je dokonalá. To je vědcům vlastní. Je tu neustálá snaha hledat, jestli se nemýlí. Což je velmi konstruktivní způsob, jak se dobrat řešení. Nikdo proto netvrdí, že je to ideální, ale nic lepšího nemáme. Druhá možnost je dát na emoce, systém „jedna paní povídala“ a selský rozum. Jenže selský rozum by nás nedovedl ke kvantové fyzice nebo vakcíně na covid. Ani k tomu, že můžeme spolu dělat rozhovor po videokonferenci. To nám umožnili vědci par excellence. A koneckonců to, jak si poradit s koronavirem, nevymysleli politici, ale opět vědci.

To je všechno hezké, ale vrátí to důvěru v elity? Uvědomí si lidé, za co všechno vděčí třeba právě vědě?

Neuvědomí. Ale vývoj směřuje k tomu sám od sebe, že se důvěra v elity obnovuje. Je to vidět na příkladu Donalda Trumpa. Málokdy se v USA stane, aby prezident nebyl zvolen dvě období po sobě. A on nastoupil s drsnými prohlášeními, jak zpřetrhá všechny elitářské sítě, rozboří systém imaginárních elit, které všechno ovládají. To známe i od nás, že? Utneme hlavu korupční chobotnici. Ale nakonec všichni zjistí, že se nestalo vůbec nic. Ani za Trumpa, ani za Andreje Babiše. A to lidi za chvíli přestane bavit, což je to, proč si myslím, že Trump nakonec nevyhrál. Protože házení bahna na sousedovic plot tě baví nějakou dobu, ale ne čtyři roky každé ráno.

Znamená to, že jsme jako společnost poučitelní? Třeba pro dobu, až přijde něco podobného jako covid…

Jsme, ale ta vlastnost není úplně dokonalá. Zvlášť v osobní úrovni je velmi diskutabilní, zda je člověk poučitelný. Ale na oficiální nebo institucionální ano. Tam se to zkrátka dá do zákonů.

Ale i to má své limity. Příkladem budiž finanční krize. Zkolabovala řecká ekonomika. Velmi malá, asi 1,4 procenta HDP Evropské unie. Na té jsme si vyzkoušeli postup, jak se zachovat, a mohli jsme si dovolit ji zasanovat. Kdyby se to stalo u velké ekonomiky typu Itálie, byla by to mnohem větší lapálie. A očividně jsme se nepoučili. Protože kuchařka nevznikla.

Podobně brexit mohl být vzorovou případovou studií, jak se zachovat, když chce někdo z evropského společenství vystoupit. A je to takové upatlané a směřuje to k jakémusi Schrödingerovu členství. Neboli v jediném okamžiku Britové členy budou i nebudou.

Ve výsledku institucionální poučení u nás nepřišlo ani z první jarní vlny covidu. Ale děje se to plus minus všude, nejen v Česku. Některé země jsou připravenější, jiné méně. A já chci věřit, že tahle druhá facka skutečně povede k přesněji napsaným plánům, jak se chovat. K řádné přípravě na další případné vlny. A to ideálně na úrovni Evropské unie, protože pokud by jeden stát vyplácel třeba 60 procent ušlých zisků a jiný 100 a další, přeženu to, 120 procent, pak tu bude obrovská nerovnost v podmínkách podnikání a dá to živnou půdu demagogům.

Když jste zmínil přípravu na případné další vlny. Co nás čeká v roce 2021? A nemyslím tím z epidemiologického hlediska, ale ekonomicky a společensky.

Většina světově respektovaných institucí vidí 2021 jakožto rok, kdy se naskočí na velice prudkou trajektorii hospodářského růstu. Už jenom z titulu toho, že se otevře to, co bylo v roce 2020 polozavřené. Ale nepůjde jen o statistické vyrovnání, že když to v roce 2020 kleslo o 20 procent, tak se to víc než o dvacet zvedne. Ta trajektorie by mohla být optimističtější, než kdyby se koronakrize vůbec nestala. Já pro to vidím čtyři důvody, abychom vstali jako fénix z popela a proč by se mohl svět v roce 2021 změnit k lepšímu.

A to proč?

Za prvé si uvědomíme, že spolupráce mezi národy je naprosto fundamentální, a možná se přiblížíme k civilizaci typu 1. Civilizace typu 1 je něco, o čem hovoří teoretičtí fyzikové už půl století. A jedná se o civilizaci, která umí komunikovat a dohodnout se nejen uvnitř entity nebo etnicity nebo národa, ale je schopná řešit problémy společně. Což by byl velký pokrok.

Za druhé jsme se naučili fungovat digitálně a možná zjistíme, že plno věcí, které jsme dělali v roce 2019, bylo úplně zbytečných. Kolik je teď volného kancelářského prostoru. Nebo státní správa, ta dokázala nakonec přesunout celé agendy na internet a tak dále.

  Euro místo koruny? Češi mění názor, příznivců evropské měny přibylo

Třetí důvod, proč mám mírný optimismus, spočívá v tom, že se zásadním způsobem změní i management. Že zjistíme, že půlku nebo třetinu věcí, které firma nebo organizace standardně dělá, dělat vůbec nemusí. Protože to dělá jenom kvůli tomu, že jsme byli zvyklí některé věci dělat osobně. Netvrdím, že by se mělo úplně zrušit osobní stýkání. Ale třeba jezdit z Prahy do Brna na soud jenom na otočku kvůli formalitám je mimo. Neboli zvýší se efektivita a bude to mít blahodárné dopady i na ekologii, když budeme víc doma. Ne pořád. Víc.

No a za čtvrté je tu naděje, že si trošku odpočineme. Začneme nad svou prací víc přemýšlet, staneme se víc pány své práce a svého času. Budeme dělit víc čas mezi práci a sebevzdělávání. A bude to impuls přestěhovat se do Průmyslu 4.0. Teď je ten správný čas zkusit, jestli bude fungovat nehierarchické řízení ve firmách. Víc nechat na zaměstnancích, jak chtějí firmě přispět, než nad nimi stát s bičem. A když to nebude fungovat, můžeme se samozřejmě vrátit do starých kolejí a chodit do práce na 7:00 a nehnout se 8,5 hodiny z místa. Je jasné, že to nejde všude, ale naše ekonomika je už ze 70 procent ve službách a tam ta volnost možná je.

Dejme tomu, že to fungovat bude. Jak to promění ekonomiku?

Aby to fungovalo dobře, tak přidám ještě jeden faktor. A to, že by pomalu odcházející průmysl v České republice nahradilo vzdělávání.

Neboli lidé by buď byli v zaměstnání, nebo, kdyby o něj přišli třeba vývojem technologií, tak by pracovali na sobě a vzdělávali se. Tím by vzniklo významné odvětví s velkým podílem na HDP. A z montéra by se stal, nevím, třeba kuchař sushi.

Druhým faktorem, který by byl pro Česko skvělým řešením, by bylo, kdyby se země stala jakousi ozdravovnou Evropy. Naše zdravotnictví je na skvělé úrovni a má obrovské kapacity. Ale je extrémně drahé a neustále nám na něj chybí peníze. A co dělat, když má člověk fakt drahé auto, jehož provoz je neudržitelný? Prodat ho a koupit levnější, nebo ho sdílet s víc lidmi a o provozní náklady se podělit. U plánovaných zákroků je to velmi jednoduché. A má to přidanou hodnotu, kdy po operaci je možné nabídnout následnou péči a rehabilitaci v lázních.

To jsou dva pilíře, které by výrazně přispěly udržitelnosti růstu Česka.

A jinak velkou proměnou ekonomiky, a tím i společnosti, by mělo být to, že si z koronavirové doby odneseme přesně to, co jsem už říkal. Neboli že ne u všeho musíme být fyzicky. Z těch ošklivých kancelářských center měst by se pak mohly stát znovu obytné čtvrti. Města nebudou tolik přecpaná, protože pro velkou část práce bude jedno, odkud ji děláte, a tudíž nemusíte bydlet blízko. Můžete v jednu chvíli přednášet na americké MIT a pět minut potom se hrabat v záhonu.

Jakou roli v tom bude hrát to, že zejména my jako západní populace stárneme?

Zatím nikdo nevymyslel nic chytřejšího než otevřenou migrační politiku. Na druhou stranu jsou dva vlivy, které nám nahrávají.

Jeden problém, který řešíme, je, že se dožíváme vyššího věku, a potřebovali bychom, abychom proto vydrželi déle pracovat. K tomu se dostáváme díky proměně ekonomiky, jak jsem ji už popsal. Postupně jsme se přesunuli nebo přesouváme z něčeho, co bych nazval mužskosvalovou ekonomikou, v níž jsme sázeli na obory, kde byla nutná tvrdá práce a znevýhodňovala ženy a staré, k ekonomice, kde na fyzickém nasazení zas tolik nesejde. A díky tomu délka pracovního života může růst.

Druhý problém je porodnost. V té kromě jiného hraje velkou roli fungování rodiny, které bylo dosud určováno vyžadovaným pracovním tempem. A tady může paradoxně právě covid pomoci, protože ukázal, že jsme schopni pracovat částečně nebo plně z domu v řadě profesí. A tím se odhaluje i to, že kariéra a rodina nemusí být v přímém konfliktu.

K tomu, co popisujete, se ale bude muset proměnit i fungování státu.

On k tomu dospěje samovolně ve chvíli, kdy se skutečně rozhodne přejít na digitální dimenzi.

Postupně pak dojde v řadě věcí i na přímé hlasování. Nejdříve na národní, a pak i mezinárodní úrovni.

Takže zaniknou postupně národní státy?

Myslím, že kultury zůstanou, zůstanou regiony, zůstane řeč, ale z české politiky se stane ekvivalent politiky Středočeského kraje a z českého premiéra bude hejtman. Vezměte si ty největší krize, o nichž jsme mluvili. Běženeckou, finanční, ekologickou nebo covidovou. I kdyby Česko nakrásně vymyslelo geniální řešení, ale nikdo jiný se k němu nepřipojil, pak je to k ničemu. Takže postupně se bude řešení přesouvat nad státní celky.

Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *