ct24.ceskatelevize.czV brzkých ranních hodinách 13. ledna 1991 sovětské jednotky podporované tanky obsadily rozhlas a televizi v litevském Vilniusu. Zabily 13 civilistů, samy ztratily jednoho muže. Pokus moskevského vedení o udržení nadvlády nad Pobaltím měl opačný efekt: ještě více znepřátelil tamní obyvatele, kteří si už konec ruské okupace a obnovu státnosti nenechali vzít.
Vše přitom začalo v Moskvě. S nástupem Michaila Gorbačova roku 1985 umožnil komunistický režim poprvé po desetiletích tuhé cenzury alespoň trochu svobodnou společenskou debatu. Ta vyhřezla s obrovskou silou. Lidé se opřeli do brežněvovské totality, znovu objevovali svou národní identitu, oživili občanské iniciativy.
V Litvě se protestovalo také proti plánu na rozšíření tamní jaderné elektrárny Ignalina. Ta měla mít totiž stejnou technologii, jako ta v Černobylu, která explodovala v dubnu 1986 a masivně zamořila rozsáhlou a ne moc vzdálenou oblast ukrajinsko-běloruského pomezí.
„Katastrofa zvýšila vnímavost širokých vrstev ke znečišťování životního prostředí megalomanskými projekty socialistické industrializace,“ píše historik Luboš Švec v Dějinách pobaltských zemí. Ekologická hnutí se často stala katalyzátorem obecné kritiky poměrů v zemi a z jejich řad vyšlo mnoho pozdějších vrcholných politiků. K nim se později přidávali také reformní komunisté podporovaní Gorbačovem proti konzervativcům.
Poctivě o dějinách
Vznikaly první požadavky: přenesení hospodářské politiky z centra na republiky, ukončení přistěhovalectví Rusů do Pobaltí a poctivý pohled na dějiny. Už 23. srpna 1987 se ve Vilniusu a Tallinu demonstrovalo při výročí paktu Molotov-Ribbentrop, v němž si Sověti a nacisté rozdělili Polsko a Pobaltí. Policie nezasáhla, i když účastníci si ještě vysloužili šikanu represivních složek.
„Tyto akce zahájily éru kalendářních demonstrací, jimiž si lidé připomínali tragické následky stalinských represálií i existenci předválečných nezávislých republik,“ píše Švec. Nad čím dál většími davy často zněly písně a začalo se mluvit o zpívající revoluci.
Ze všeobecného společenského kvasu vyklíčily na podzim 1988 i nové politické síly: lidové fronty. V Litvě se jedna z nich pojmenovala Litevské přestavbové hnutí. To se později stalo známým pod litevským slovem pro hnutí – Sajúdis. V tomto ideově velmi široce rozkročeném uskupení působila téměř celá politická elita pozdější nezávislé a demokratické Litvy. Svou činnost obnovovaly také meziválečné politické strany a vznikaly nové.
Republikové sověty mezitím přijímaly řadu reforem: posílení hospodářské autonomie, návrat k meziválečným symbolům, vracení kostelů církvím, prohlášení místních jazyků za státní, zavedení kvót pro přistěhovalectví z jiných částí SSSR.
Nezávislost
Lidé se politicky rozdělili v zásadě do tří skupin: radikálních nacionalistů, kteří tlačili na co nejrychlejší nezávislost na Rusku, nejpočetnější reformní lidové fronty a ortodoxní komunisty převážně z řad ruských menšin, v případě Litvy i z řad menšiny polské.
Toto rozdělení ukázaly v letech 1989 a 1990 volby do místních orgánů a republikových sovětů. Ve všech výrazně uspěly lidové fronty. Do čela Litvy se z pozice předsedy sovětu dostal poprvé nekomunista Vytautas Landsbergis a 11. března 1990 poslanci vyhlásili plnou nezávislost s okamžitou platností.
To překvapilo všechny: Gorbačova, který byl zásadně proti, i západní státy, které se zdráhaly suverenitu uznat. Mezi Moskvou a Vilniusem zazněl silně konfrontační tón. Všesvazový Kongres lidových zástupců, jenž působil v letech 1988 až 1991 jako nejvyšší orgán státní moci SSSR, litevskou deklaraci anuloval a zmocnil Gorbačova, aby hájil suverenitu svazu.
„Gorbačov reagoval posílením jednotek KGB v Pobaltí a mocenskými demonstracemi se snahou destabilizovat tamní situaci. Zvláštní jednotky podnikaly hony na dezertéry, kteří odmítali sloužit v sovětské armádě, obsazovaly některé důležité objekty ve městech, organizovaly sabotážní akce,“ vyjmenovává Švec.
Pak přišla i hospodářská blokáda Litvy. Ta donutila tamní poslance k přijetí stodenního moratoria na nezávislost. Vypadalo to, že začne jednání, avšak v Moskvě sílili jestřábi a konzervativní komunisté, kteří jednat nehodlali.
Zásah
V lednu 1991 se svět zabýval válkou v Perském zálivu. Pobalťané zase kritizovali své nové vlády za zvýšení cen potravin. V Kremlu pocítili příležitost a vyslali zvláštní jednotky svazového ministerstva vnitra OMON k obsazení důležitých budov a takzvané výbory spásy k převzetí politické moci.
Dne 10. ledna adresoval Gorbačov do Litvy ulitmátum požadující obnovení sovětské ústavy. O den později jednotky parašutistů začaly obsazovat redakce a tiskárny. O moc se hlásil Kremlu loajální výbor na záchranu Litvy.
Nad ránem 13. ledna sovětské tanky, obrněné transportéry a paradesantní jednotky obklíčily a obsadily televizní centrum a vysílač. Přiblížily se také k parlamentu, tam však se zásahem váhaly.
Masy lidí se postavily na odpor a vlastními těly hájily své instituce. Západ tlačil na Gorbačova, aby ustoupil. A předseda ruského parlamentu Boris Jelcin blokoval tvrdší akci. Pak dokonce uzavřel za Rusko se všemi třemi pobaltskými státy smlouvu uznávající jejich suverenitu.
Jelcin totiž pochopil, že opětovné podmanění Pobaltí mělo jen předznamenat návrat tvrdých bolševiků k moci v celém svazu. Pochopili to i mnozí Rusové. Půlmilionová demonstrace 20. ledna v Moskvě byla největší spontánní lidovou akcí od roku 1917.
Definitivní konec
„Lednové události zdiskreditovaly Gorbačovovu dvojjakou politiku, snažící se zachránit hroutící se impérium, a posunuly vývoj kupředu, ovšem opačným směrem než Kreml zamýšlel,“ hodnotí Švec.
Na brzkém jaře 1991 potvrdily touhu po nezávislosti referenda ve všech pobaltských státech. V Litvě se zúčastnilo 84,7 procenta voličů a z nich ji 90,47 procenta podpořilo.
Dne 12. února se Litva dočkala prvního uznání své nezávislosti, a to od Islandu. Vlnu však zatím nestrhl. Ta přišla až po srpnovém pokusu konzervativních komunistů o celosvazový puč. V září uznal pobaltské státy de iure i Nejvyšší sovět SSSR a byly přijaty do OSN. Stalo se tak přesně 70 let poté, co do Společnosti národů vstoupili jejich předchůdci.
