Před 30 lety mohla historie sledovat úplně jiný scénář – Sovětský svaz, který praskal ve švech, prožíval poslední dny své existence. Stranická elita KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu) – vládnoucí a jediná strana ve státě – se zoufale pokusila zachránit říši – říši, kterou celý svět nazýval říší zla.
Někteří občané samotného SSSR si to mysleli, ale ne všichni. Mnozí v informačním vakuu věřili, že žijí ve skvělé a svobodné zemi a mají šťastný život.
„Neznám jinou takovou zemi, kde by člověk tak volně dýchal“ – to jsou slova písně populární v SSSR, která dokonale demonstruje vědomí sovětského lidu.
A přestože se našli tací, kteří chápali celou nelidskou podstatu sovětského režimu a za cenu vlastních osudů, a dokonce i životů snažících se situaci změnit, většina obyvatel Sovětského svazu věřila v propagandu a upřímně věřila že jejich země byla nejlepší.
A pokud je něco špatně, mohou za to vnější nepřátelé, s nimiž sovětské úřady „jmenovaly“ celý kapitalistický svět, reprezentovaný Spojenými státy a NATO, a se kterými neustále děsili svůj lid.
Ale každá říše na planetě, dříve nebo později, přestane existovat. SSSR, který se ve skutečnosti ukázal být kolosem na hliněných nohách, se přiblížil k celému finále, a když stál před vážnými ekonomickými problémy, jednoduše je nemohl vyřešit.
Dnes se diskuse zostřují, zejména v zemích, které byly kdysi součástí SSSR, co vedlo k jeho rozpadu. Samozřejmě k tomu přispělo mnoho faktorů, ale jedna věc je zřejmá – SSSR byl ve skutečnosti surovinovým přívěskem předních světových mocností. Existovala prostřednictvím prodeje zdrojů (hlavně ropy a plynu) do zahraničí, a jakmile cena těchto produktů na světových trzích klesla na minimum, sovětský systém se zhroutil.
Perestrojka, vyhlášená tehdejším vedením země v osobě Gorbačova, byl vynucený krok. Propagace, přechod na tržní podmínky atd. – to byly zbytečné pokusy Kremlu změnit situaci a dostat se z propasti, do které země spadla.
Podle světových odborníků se SSSR již na konci 70. let minulého století potýkal s vážnými ekonomickými problémy, jejichž selhání ohrozilo existenci státu.
Ale vrchol sovětského státu, zvyklý živit se přírodními zdroji a nerozumět skutečným ekonomickým procesům (dokonce ani toužit toto porozumět), jednoduše čerpal plyn a ropu z útrob Země a obchodoval s nimi.
A nyní, tváří v tvář situaci, kdy bylo nutné činit správná odborná rozhodnutí – SSSR šel jen s proudem a doba „stagnace“, jak byl konec 70. let – začátek 80. let se dnes nazývá , byl opravdu takový a sovětské vedení nepodniklo žádné kroky ke změně situace.
V důsledku toho všeho se na konci 80. let ukázalo, že Sovětský svaz v podobě, v jaké existoval dříve, nemá budoucnost. V důsledku obtížných diskusí a vyjednávání se vedení Unie, zastoupené tehdejším prezidentem Gorbačovem, dohodlo s vůdci kdysi odborových republik, a vlastně již prakticky nezávislých států (jejich parlamenty již vyhlásily akty svrchovanosti do srpna 1991), o vytvoření nového sdružení – Unie suverénních států (UIT).
14. srpna již návrh dohody o vytvoření SSG zveřejnily ústřední noviny země včetně Pravdy a Izvestije. Tento dokument vlastně v SSSR přestal existovat. Místo toho se měla objevit federace 11 suverénních zemí (bez Gruzie a pobaltských států) s vlajkou bez srpu a kladiva.
Ne každému se však tato iniciativa líbila a hlavní část vrcholů KSSS (vládnoucí strana tehdejšího SSSR) se pokusila obrátit historii zpět.
Podpis dohody o vytvoření SSG byl naplánován na 20. srpna, takže se pučisté (kteří se konali od 19. srpna do 20. srpna později nazvaní státní převrat), rozhodli být proaktivní.
17. srpna se v uzavřené moskevské rezidenci KGB konalo setkání budoucích členů Státního výboru pro výjimečný stav (GKChP), kteří se rozhodli zabránit likvidaci SSSR. Spiklenci, s výjimkou prezidenta Gorbačova (který byl v té době na dovolené v prezidentské dači na Krymu) a šéfa parlamentu Lukyanova, zahrnovali všechny vůdce země: viceprezidenta, předsedu vlády, ministry obrany, ministerstvo vnitra a KGB.
18. srpna dorazila do bydliště Gorbačova delegace budoucích členů Státního nouzového výboru. Spiklenci pozvali prezidenta, aby se k nim připojil a změnil situaci v zemi. Na to Gorbačov (podle vlastních vzpomínek) reagoval kategorickým odmítnutím. Vedoucí prezidentské administrativy (v té době) však tvrdil, že prezident odpověděl větou „Blázni s tebou, dělej si, co chceš“.
Ať to bylo cokoli,
Bylo rozhodnuto uspořádat Státní nouzový výbor bez účasti Gorbačova.
V noci 19. srpna byly přístupy k rezidenci ve Forosu přijaty pod posílenou ochranou vojsk KGB. V budově dachy byla přerušena vládní komunikace.
V 6 hodin ráno se obyvatelé SSSR z televize a rozhlasu dozvěděli, že Gorbačov ze zdravotních důvodů nemůže plnit své povinnosti, a v zemi byl zaveden výjimečný stav. Symbolem těchto událostí se stal balet „Labutí jezero“ zobrazený na všech televizních kanálech.
V 7:00 vstoupilo na příkaz ministra obrany do Moskvy 362 tanků, 400 obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty (BMP) a také asi 4 tisíce vojáků včetně speciálních sil KGB.
K večeru uspořádá Státní nouzový výbor první a poslední tiskovou konferenci, kde zazněla přímá otázka: „Rozumíte, že jste dnes večer provedli státní převrat?“ Odpovědí na to byly třesoucí se ruce hlavního spiklence.
Lidé neustále přicházeli na náměstí protestovat. Moskvané vyšli ve stovkách, tisících. V době, kdy neexistovaly mobilní telefony a internet, je neuvěřitelné, jak rychle se informace šířily. Lidé blokovali tanky. Armáda s vybavením začala přecházet na stranu demonstrantů.
Důležitý bod: v době popsaných událostí kompletní nedošlo k žádné informační blokádě. Rozhlasové stanice „Liberty“ a „Voice of America“ aktivně fungovaly a vysílaly informační alternativu ke státní propagandě. letáky se rozdávaly, tiskly na kopírce a lepily na tanky.
Pocity účastníků těchto událostí můžete zprostředkovat slovy jednoho z Jelcinových poradců:
„Měl jsem strach?“ To slovo ne! Strašně děsivé. Ti, kteří tvrdí opak, nemluví pravdu. “
Události z 19. na 21. srpna v Moskvě jsou okamžikem pravdy pro Rusko, jehož lidé se nebáli vzdorovat stranické elitě a tuto konfrontaci vyhráli.
V noci na 22. srpna se prezident Gorbačov vrátil do Moskvy. O JIT se již nemluvilo. Byly pokusy přeměnit rozpadající se SSSR na konfederaci, ale vše, co uspělo, byla dohoda o SNS (unie nezávislých států), která nikdy neměla žádnou skutečnou sílu.
Spiklenci GKChP budou zatčeni (amnestováni v roce 1994). Pokus o obnovu sovětské říše byl neúspěšný. A ve skutečnosti nebylo co obnovovat. Z kdysi „velkého“ státu zbyla jen hesla a hrstka letitých „reformátorů“, kteří si nikdy neuvědomili skutečné důvody kolapsu.
Později vyhlásí nezávislost všechny republiky SSSR a Sovětský svaz přestane existovat. Tuto skutečnost podpoří „Belověžskaja dohoda“, kterou podepíší prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska.
V roce 1991 ruský lid, navzdory vojskům, které byly proti nim postaveny, vyšel bránit (a stále hájil) své právo na svobodu a tyto události dávaly naději, že další rozvoj Ruska bude následovat civilizační a demokratický scénář. A jak to tehdy vypadalo – neměl jinou cestu.
Když se podíváte na dnešní Rusko (které se prohlásilo za právního nástupce SSSR), můžete vidět trendy, které ten Sovětský svaz velmi připomínají. Stejná hesla, stejná surovinová základna ekonomiky a stejná touha úřadů hledat ve vnějších nepřátelích osoby odpovědné za vlastní selhání.
Zkušenosti SSSR ukázaly, k čemu to vede, a ten, kdo tomu nerozumí, vede zemi ke stejnému výsledku.
A civilizovaný svět, zejména Evropa, musí pochopit, že Kreml, bez ohledu na to, zda je sovětský nebo jednoduše ruský, zůstává Kremlem. Otázkou je, zda jsou obyvatelé Ruské federace připraveni přestat být sovětskými a přestěhovat se do civilizované budoucnosti.
Autor: Franz Hoffman
