Češi často hledají novou a dokonalejší politickou stranu. A ono to nefunguje

Unie Svobody, Strana zelených, Věci veřejné, Hnutí ANO 2011. Český volič často hledá novou a dokonalejší politickou stranu. A ono to nefunguje a nefunguje. Jakým vývojem jsme si od 90. let v tomto směru prošli?

Začalo to rozštěpením ODS na konci roku 1997 a vznikem Unie svobody. Novou nadějí české politiky, „lepší“ a méně korupčnickou liberálně pravicovou stranou se Unie Svobody nakonec nestala, a nejenom kvůli vůdcovským schopnostem Václava Klause, kterému se naopak podařilo postavit ODS do jednoho šiku. A poté, co si opoziční smlouva – de facto skrytá velká koalice – rozdělila zemi na dva sektory, se obě její smluvní strany ODS a ČSSD v podstatě staly hegemonem politické scény.

Většina voličů tehdy tento druh stability asi přivítala a nespokojená menšina nejspíš zůstala doma – volební účast mezi roky 1998 a 2002 totiž dramaticky klesla z více než 74 procent na 58 procent. Od té doby je návrat k tříčtvrtinové účasti ve volbách fantaskní a v Česku zřejmě nedosažitelná představa.

Byl to vlastně skrytý pokus posunout Česko k většinovému politickému systému a asi nejvíc při tom trpěli voliči středu, protože jak říká Jan Dobrovský: právě ti touží po větší spolupráci mezi různými politickými směry a ideologiemi. Čehož se ovšem většinou nedočkají.

Nové projekty pro městského liberála ovšem pokusem s Unií Svobody z konce 90. let nezanikly. Připomeňme alespoň úspěch Strany zelených v čele s Martinem Bursíkem v roce 2006 a jejich rozpad o pár let později kvůli ideologickým a mocenským bojům uvnitř strany, a pak především léta 2009 až 2010, kdy se na scéně objevují hned dvě nové strany.

TOP 09 byla originální v tom, že se prakticky jednalo o zkušené politické profesionály řekněme „v mladém outfitu“, kdy především mladší voličskou generaci se pokoušel oslovit sedmdesátiletý kníže Karel Schwarzenberg. TOP 09 byla ovšem především životním projektem Miroslava Kalouska, zpočátku dost úspěšným. Volební klip strany z roku 2010 trochu připomíná snahu o omlazení politiky ve stylu Pirátů.

„Po dvaceti letech od revoluce si řada lidí uvědomila, že se jejich touhy, přání a představy z 90. let nenaplnily. A poptávka po nových stranách byla svým způsobem zákonitá reakce voličů na fakt, že v nultých letech konjuktury, v době ještě před ekonomickou krizí, se část politické reprezentace začala k zemi chovat jako k bankomatu. A to už zcela nepokrytě,“ říká v podcastu Jindřich Šídlo.

„Byl to okamžik, kdy začal promyšlenější politický marketing, kdy najednou začali stratégové politických uskupení přemýšlet o tom, jakými dalšími nástroji, a nejenom programem a ideou, budou nabízet něco víc a oslovovat další voličské skupiny, které do té doby patřily někomu jinému,“ dodává Jan Dobrovský.

První pokus o politickou stranu jako skrytě podnikatelský subjekt u nás provedl Vít Bárta a Věci veřejné, kdy hlavní politickou zprávou bylo přibližně toto: nebudeme krást a s těmi, kdo tady vládli, si to vyřídíme. Což je v zásadě vzkaz, na kterém je postavena řada dalších politických stran a aktivit, čím dál víc stavějících jen na marketingu. Především se to týká hnutí ANO, do jisté míry Pirátů v jejich kampani v roce 2017, Tomia Okamury a nejnověji Roberta Šlachty.