Schizofrenie hloupého Fuhrera aneb o co víc si Evropa může dovolit být „klidná“

bloomberg.com

Situace na polsko-běloruských hranicích je již několik týdnů hlavním tématem zpráv evropských médií. A ačkoliv v této době události nabyly stabilní dynamiky, není důvod k relaxaci.

I z toho pohledu, že situace na polských hranicích není ojedinělá a nelze ji považovat pouze za případ Varšavy.

Ostatně podobně na tom byla před časem Litva, na kterou rovněž zaútočili migranti vyslaní běloruským režimem. Ale ani z Pobaltí to všechno začalo.

Ostatně situace s migranty je vlastně válka – válka Kremlu proti civilizované Evropě. Zatímco Evropa. Ale pak – jak to jde, protože chuť k jídlu, jak víte, přichází s jídlem.

A chuť dravce vzplane z povolnosti, z nedostatku pocitu náležitého odporu ze strany oběti. A právě takový status Evropa v očích kremelského schizofrenika postupně získává.

Moskva se samozřejmě snaží všemi možnými způsoby distancovat od „migrační krize“ na hranicích Běloruska s Polskem a prohlašuje, že s tím nemá nic společného. A někteří tomu věří.

Někdy má člověk dojem, že tomu věří i sám běloruský uzurpátor a nechápe, že je jen malou součástí Putinova globálního plánu, jehož cílem je destabilizace Evropské unie.

Před Litvou byla Ukrajina, i když to nezačalo tam s migranty. Tam Kreml poslal „zelené mužíčky“ – vojáky v neoznačených uniformách.

Putin a jeho komplicové pak také řekli, že nevědí, kdo tito vojáci jsou. S nimi začala anexe ukrajinského Krymu Ruskem.

Tehdy Putin řekne, že osobně řídil obsazení poloostrova, vypráví, jak jeho „armáda“ na jeho rozkaz, skrývající se za ženami a starými lidmi, zaútočila na ukrajinskou armádu, která nemohla střílet na civilní obyvatelstvo, a byli nuceni opustit Krym.

Ale Moskva mohla. A střílet, zajmout a způsobit zmatek. Po Krymském poloostrově následoval východ Ukrajiny, válka rozpoutaná Kremlem a pokračující rukama teroristů na tancích a se zbraněmi dodanými z Ruské federace, s plnou finanční a materiální podporou a vedením v osobě vojenského personálu ozbrojených sil RF.

  MOV proti zásadám. Agresor dostane zelenou.

Ale ani Ukrajina nebyla začátkem agresivní politiky Moskvy. Předtím tu byl Ázerbájdžán (Náhorní Karabach), Gruzie (Abcházie a Jižní Osetie), Moldavsko (Podněstří).

Navíc je zajímavé, že Kreml poté, co proměnil uvedené „republiky“ v horká místa, nespěchá s jejich připojením k Ruské federaci. Jednoduše je nepotřebuje.

Hlavním cílem je vytvořit tam nestabilitu tím, že se obklopíte jakýmsi bezpečnostním pásem – nárazníkovou zónou mezi ruskou a euroatlantickou sférou vlivu. Kromě toho dává Moskvě příležitost bránit v pohybu bývalých sovětských republik směrem k euroatlantické integraci.

Ale samozřejmě, Ukrajina je pro Putina hlavní dráždí. V zásadě nejen před ním. Dokonce i zakladatel SSSR Lenin tvrdil: „Ztratit Ukrajinu znamená ztratit hlavu.“

A přestože Kyjev v roce 1991 formálně získal nezávislost na Moskvě, byl až do roku 2014 stále pod vlivem svého severního souseda.

A teprve po „revoluci důstojnosti“ a útěku kremelského chráněnce Janukovyče ze země začala Ukrajina poměrně rychle opouštět sféru vlivu Ruské federace.

A Putin se neuskromnil – agresor si sundal masku. A dnes je Ukrajina pro Kreml klíčovou dráždí. A vytvoření tzv. „DPR“ a „LPR“ zde není náhodné – Moskva potřebuje destabilizaci v tomto regionu a bude ji podporovat.

Kreml proto nemá zájem na mírovém urovnání konfliktu na východní Ukrajině a pseudorepubliky jsou jím vnímány pouze jako nátlakové páky na Kyjev.

Úkolem Ruské federace je s pomocí „LPR“ a „DLR“ vyčerpat Ukrajinu, donutit ji k nezbytným krokům ze strany Kremlu a nakonec tyto pseudorepubliky zastrčit do struktura ukrajinského státu, která jej jednoduše roztrhá zevnitř a umožní Moskvě přes tato území „navrácených domovů“ skutečně vládnout Ukrajině.

Bez ohledu na to, jak moc abstrahovala Ruskou federaci od těchto událostí, mnoho mezinárodních dokumentů ji považuje za stranu ve válce na Donbasu.

To je zaznamenáno zejména v dokumentech PACE, kde je jasně uvedeno, že Rusko je stranou konfliktu.

  Vondrák: Ukrajinci mohou být pro Česko spása, na politický boj teď není čas

Ale jaké mezinárodní dokumenty a pravidla pro Kreml? Tvrdošíjně je zanedbává a nehodlá se podřídit.

Změnou ústavy a nastolením nadřazenosti národního práva nad mezinárodním se Putin snaží uniknout odpovědnosti za své činy, respektive zločiny, zejména za MH17, sestřelený ozbrojenci na okupovaném území.

Destabilizaci Ruské federace ve východní Evropě vždy provází politický tlak a vnucování její vůle. Tak tomu bylo na Ukrajině, podobná situace je pozorována v Bělorusku, které rychle ztrácí subjektivitu.

Dnes je již zřejmé, že Rusko rukama Minska zvládá současnou migrační krizi na východní hranici EU a vytváří novou zónu řízeného chaosu. A co je nejdůležitější – opět křičí o své nevině v této otázce.

Lukašenko, jehož režim ztratil v očích civilizovaného světa poslední zbytky legitimity na pozadí bezmyšlenkovitých až šílených činů diktátora přežívajícího z mysli, je nyní připraven udělat cokoli, aby prodloužil jeho setrvání u moci, i když je spíše omezeno přáním Kremlu.

Lukašenko však prodloužením svého období u moci prodlouží i dobu svobody, protože po tom, co uzurpátor provedl, bude muset odpovědět.

Shrneme-li výše uvedené, nabízí se zřejmý závěr – k dosažení svých zahraničněpolitických cílů Rusko používá osvědčené metody nátlaku. Zároveň se snaží skrýt svou roli v destruktivních akcích.

Inu, ta pozice je pro Kreml naprosto charakteristická a těžko se od ní dají čekat jiné akce. Ale v této souvislosti je zajímavý postoj Evropské unie. Nyní je naprosto jasné, kdo za destabilizací stojí, zatím jen ve východní Evropě. A jak reaguje EU?

Ostatně válka, i když nebyla vyhlášena, pokračuje Kremlem jak s Ukrajinou, tak s Evropskou unií. Jediný rozdíl je v tom, že na ukrajinské půdě probíhá horká fáze. V EU existuje hybridní, skrytá agrese. Jak dlouho?

Zřejmě záleží na samotné Evropské unii, která svou „klidností“, včetně touhy mnoha jejích členů co nejdříve spustit Nord Stream 2, případně rozšířit spolupráci s Ruskou federací v jiných oblastech, velmi disponuje Putinovi za další „úspěchy““.

  Parlamentní volby v Moldavsku. Boj o hodnoty.

Kdysi dávno Evropa zažívala klid, uklidňovala rodícího se podněcovatele světového požáru a krmila jím celé národy.

A po této ostudné proceduře jeden z jejích vůdců mával papírem potvrzujícím tento zrádný čin a tvrdil, že „přinesl mír celé generaci“.

Nemá cenu opakovat cenu tohoto „míru“ a dobu, která uplynula od vyhlášení tohoto domýšlivého výroku do začátku výpočtu.

Je lepší se poučit z chyb minulosti. Přečtěte si příběh, prostudujte si jeho stránky. Probuď se Evropo.

Autor: Franz Hoffman

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com