wikipedia.orgMoskva, snažící se upevnit svůj vliv na kontinentu, zahrnuje mechanismy, které začínají vyvolávat odmítání i v zemích, které byly dříve k chování Kremlu spíše klidné.
A tak 21. ledna ministerstva zahraničí obou států – Bulharska a Rumunska, současně vydala prohlášení týkající se požadavků Kremlu na stažení sil NATO ze zemí východní Evropy.
Bulharské ministerstvo zahraničí vyzvalo Rusko, aby respektovalo zahraničněpolitickou volbu občanů Bulharska s ohledem na členství země v NATO.
„Vyzýváme Ruskou federaci, aby respektovala vědomou volbu zahraniční politiky Bulharska ve prospěch členství v NATO a rozhodnutí Ústavního soudu Bulharska.
Vyzýváme Ruskou federaci, aby se zapojila do konstruktivního dialogu s členskými státy NATO v Radě Rusko-NATO s cílem vytvořit jednotnější a bezpečnější Evropu založenou na právním státu a přísném dodržování mezinárodních právních závazků.
Sofia věří, že evropské bezpečnostní otázky, stejně jako krize na Ukrajině a v jejím okolí, „by měly být vyřešeny prostřednictvím diplomacie a prostřednictvím dialogu“.
Rumunské ministerstvo zahraničí také „odmítá jako nevhodná a nepodložená prohlášení ruského ministerstva zahraničí ohledně vojenské přítomnosti spojenců na východní straně NATO“.
Bukurešť připomíná, že „přítomnost NATO ve spojeneckých státech, která je výsledkem rozhodnutí přijatých na nejvyšší úrovni vůdci spojenců a prováděných politickými a vojenskými strukturami odpovědnými za toto, je čistě obrannou reakcí na stále agresivnější chování východního sousedství Ruské federace, a to zejména od roku 2014, kdy bylo ukrajinské území Krymu protiprávně okupováno Ruskem. Dnes se toto chování nadále zintenzivňuje, navzdory snaze NATO zapojit se do konstruktivního dialogu.“
„Národní území členských států NATO jsou územími Aliance. Ozbrojené síly členských států jsou ozbrojenými silami NATO,“ říká Washingtonská smlouva (dokument o založení organizace), ratifikovaná všemi členy aliance, a toto ustanovení je neotřesitelné.
Ale Kreml nezná takové pojmy jako „smlouvy“ a „mezinárodní právo“. Moskva, zvyklá jednat cynicky a beztrestně, pokračuje ve zvyšování své agrese, nadále požaduje nemožné, drze se vměšuje do záležitostí suverénních států.
Ještě jednou bylo Moskvě jasně vysvětleno, že za prvé požadavek na snížení sil NATO ve všech státech NATO, které vstoupily po roce 1997, je již obsažen v ruských návrzích pro evropskou bezpečnost, zveřejněných v prosinci 2021.
Zadruhé, tento požadavek již Severoatlantická aliance jednoznačně odmítla jako nepřijatelný. Navíc se tak stalo jak veřejně, tak v dialogu mezi NATO-Rusko a USA-Rusko, resp.
Takový požadavek nelze vyjednat vzhledem k tomu, že odstrašující a obranná pozice je přímo spojena s mechanismem kolektivní obrany NATO a je s ním nedílná, nad nímž nemůže mít žádná třetí země právo veta.
Kreml byl jasně shrnut, že „spojenci budou rozhodně pokračovat ve své politice posilování bezpečnosti a kolektivní obrany, včetně přítomnosti spojeneckých jednotek na území východních spojenců.“
Vypadá to, že Putin tentokrát přehrál sám sebe a dostal odpověď, kterou pravděpodobně tak docela nečekal. Blaf se nepovedl a Moskva nyní hledá východisko ze situace.
Kreml zatím pokračuje v eskalaci na hranici s Ukrajinou. Jestliže to ale dříve některé země EU vnímaly pouze jako rusko-ukrajinský konflikt, dnes si Evropa díky moskevskému šílenství uvědomila, že se situace týká přímo jí samotné.
Důležitá je zejména skutečnost, že země, které předtím nevstoupily do sporu s Moskvou, daly svou odpověď Rusku. A pokud bylo Rumunsko, mírně řečeno, neutrální, pak Bulharsko, samotné Rusko, nazývá zemi „historicky blízkou“ a rozvíjí oblíbený příběh o „slovanské jednotě“.
Politika Kremlu ho stále více odcizuje těm, kteří ještě nedávno považovali Rusko za přátelskou zemi. Stačí připomenout události loňského roku a „diplomatickou válku“, kterou v Česku hostilo Rusko.
Místo toho, aby se Ruská federace snažila najít východisko ze situace a jít o sblížení, zařadila Českou republiku na seznam nepřátelských států.
Důvodem takového jednání Moskvy bylo její odhalení při teroristických činech, které zorganizovali její agenti ve Vrbetici v roce 2014.
Události, které se dnes odehrávají v Evropě, vyvolávají mnoho otázek a všechny nejsou jednoduché. Odpověď na ně však bude záviset především na tom, jak bude EU připravena spojit své úsilí a dát Moskvě důstojnou a adekvátní odpověď.
Kreml vydáváním ultimát zkouší Evropu z hlediska schopnosti konsolidace a zkoumá životaschopnost Evropské unie.
Jedním z hlavních úkolů kremelského Führera je vnést nesoulad do evropské rodiny, v ideálním případě ji úplně zničit. Nešetří proto časem ani penězi, podněcuje protievropské proudy v zemích EU a vyvolává konflikty.
Možná nyní sjednocená Evropa prochází nejvážnějšími zkouškami od dob sjednocení a odpověď, kterou dá agresivnímu Kremlu, bude odpovědí sama sobě – zda skutečně existuje Evropská unie.
Autor: Franz Hoffman
