Neprožívám věci a necítím je stejně jako dříve, říká dvaatřicetiletá ukrajinská novinářka a produkční americké stanice ABC News Julija Drozdová. Od 24. února, kdy na Ukrajinu zaútočila ruská vojska, se podle svých slov soustředí na každý den a neplánuje nic dopředu. „Před půl rokem jsem si pořád dělala s něčím starosti, už ani nevím s čím. Ale nemá to smysl, nevíme, co se stane zítra,“ řekla ČTK.
První týdny invaze strávila v Kyjevě. Do posledního dne podle svých slov nevěřila, že Rusko na Ukrajinu zaútočí. „Myslela jsem, že bude nějak eskalovat situace na Donbase,“ vzpomíná. Ráno 24. února však do země vtrhly jednotky vyslané Moskvou a Drozdová si sbalila kufr a přesunula se do hotelu, který používá jako svou základnu její zaměstnavatel. „Hotel byl bezpečnější, byla jsem s týmem ABC, jsou velmi zodpovědní, bezpečnost je pro ně prioritou,“ vysvětluje.
V době, kdy invazní jednotky útočily i na ukrajinskou metropoli, se bála, ale soustředila se na práci. Nadřízení jí nabídli, aby odjela do Lvova na západě země, v němž bylo bezpečněji. Odmítla. „V jednu chvíli to však začalo být pro mě komplikované, měla jsem strach o rodinu. Přišel tehdy ke mě zpravodaj a řekl: ‚Myslím, že je čas, abys odjela do Lvova. Vím, že je to pro tebe složité. Ale rozdíl mezi námi je, že já si vybral, že budu připravovat tyto zprávy. Ty ne, je to tvůj život‘,“ vzpomíná producentka, která zpětně svému kolegovi dává za pravdu.
V polovině března odjela, na západě zůstala měsíc a půl. Pak ji stanice vyslala na severovýchod do Charkova, kde se odehrávaly těžké boje. „Vzhledem k bezpečnostní situaci jsem cítila úzkost, ale nešli jsme k frontě. Soustředili jsme se na lidi, navštívili porodnici v podzemí, setkali s dobrovolníky ze zahraničí, kteří přijeli pomáhat lidem v Charkově a evakuovali obyvatele nejzničenější části města,“ přibližuje.
První týdny války války popisuje jako temné období, v němž zároveň vidí řadu světel. „Těmi jsou lidé, kteří něco dělali, pomáhali, bojovali, zajišťovali své rodiny. Jsou inspirativní, pomáhá mi to fungovat,“ svěřuje se a dodává, že mnozí obyvatelé země mají nyní pocit viny, že nedělají dost. Někteří jsou podle ní vyčerpaní – konkrétně ti, kteří první dva až tři měsíce fungovali na adrenalinu. „Ale nastupuje druhá směna – lidé, kteří zpočátku zamrzli, ale časem si uvědomili, že mají energii a chtějí pracovat,“ říká ukrajinská novinářka. Ukrajinci se podle ní rovněž na situaci adaptují.
Sama odpočívá při józe a upozorňuje, že je důležité se na den umět odpojit od digitálního světa, nečíst noviny, setkávat se s přáteli, rodinou, dělat normální věci. Někdy si také promluvit s psychologem. „Práce novináře je náročná v tom smyslu, že jste hodně v kontaktu s lidmi. A teď je to interakce s lidmi, kteří hodně trpěli, jako jsou obyvatelé Buče, Irpině nebo třeba těch, co utekli z Mariupolu,“ přemýšlí Drozdová, která v minulosti pracovala mimo jiné jako místní producentka stanice BBC nebo novinářka stanice RFE/RL.
„Při pohledu na to, co se stalo v Buči, by bylo mnohem snazší, kdybych to mohla vstřebat, zpracovat a odložit. Ale nemůžu to ani vstřebat,“ říká s odkazem na město v Kyjevské oblasti, ze kterého bezprostředně po jeho osvobození přišly informace o masakrech civilistů ruskými vojáky (Moskva zodpovědnost popírá). Drozdová si zároveň uvědomila, že na sebe nemůže brát bolest dalších lidí.
„Můj život se rozpadl, změnil se během sekundy. Teď ho musím dát dohromady jako puzzle, tytéž části nějak jinak seřadit a složit,“ říká a zároveň připouští, že její život se změnil v něčem i k dobrému. „Profesionálně jsem teď na zcela jiné úrovni, pracuji na plný úvazek pro ABC, jsem v dobrém týmu. Je to pro mě jako bublina, cítím se chráněná a plně jsem se do své práce ponořila,“ vypráví a dodává, že si je také bližší se svými rodiči. „Na druhé straně ve mě přetrvává určitá úzkost. Myslím, že to mají všichni. Je třeba, aby to člověka neochromilo,“ poznamenává.
Válka podle ní může být také důvodem pro přehodnocení některých věcí nebo nalezení příležitostí. „Ukazuje se například, že Ukrajina není o stereotypech, které jsme slýchali dříve – o Černobylu, korupci a krásných ženách, které jdou často do Evropy, aby tam pracovaly jako prostitutky. Ukazuje se, že Ukrajina je o odvaze, boji za principy,“ říká a zároveň upozorňuje na to, že s tím, jak se boje posunuly dále od Kyjeva na východ, objevují se i nešvary.
„Někteří lidé se začínají uvolňovat a politicky hádat, bojovat mezi sebou, vrací se to. Není to tak masivní jako kdysi, ale začíná to být znovu vidět. Situace na východě je přitom složitá a nepotřebujeme neshody,“ uvažuje.
Ruská invaze na Ukrajinu zároveň zcela převrátila životy řady lidí – těch, kteří například ztratili blízké či domovy. „Je to traumatická změna a bohužel ji nelze pokaždé vyřešit, protože mluvíme o desítkách tisíc lidí a nemáme dostatek psychologů, aby jim pomohli. A ani psycholog nemusí vždy pomoci,“ dodává.
