Již více než půl roku probíhá válka rozpoutaná Ruskem proti Ukrajině, kterou tvrdošíjně nadále nazývá „zvláštní vojenskou operací“. Celému světu je naprosto jasné, že jde o agresi v plném rozsahu, bezprecedentního rozsahu od konce 2. světové války, a jen ruské vedení si cynicky nechce připustit samozřejmost.
Přední západní politologové nemohou dospět ke společnému názoru na skutečné cíle války na Ukrajině. Jádrem každé politologické teorie vysvětlování současných událostí je otázka: „Proč? Co je účel? A to je hlavní problém.
Od začátku invaze ruských vojsk na Ukrajinu 24. února Rusko opakovaně měnilo svá vysvětlení důvodů zahájení války. V chronologickém pořadí to vypadá asi takto.
V noci na 24. února, před začátkem invaze, vystoupil prezident Ruské federace V. Putin s televizním projevem, ve kterém vysvětlil vedení „zvláštní vojenské operace“ potřebou „denacifikace“ a „demilitarizace“ Ukrajina. To okamžitě způsobilo „mentální kolaps“ mezi politiky a výzkumníky, protože na Ukrajině nikdy nebyly ani ty nejvzdálenější známky nacismu a je také velmi obtížné klasifikovat Ukrajinu jako „velmi militarizovanou“ zemi.
Od té chvíle začaly vášnivé diskuse o skutečných cílech a plánech Kremlu. Jakmile však politologové podle jejich názoru zjistili pravou příčinu agrese, Rusko učinilo nová prohlášení ohledně motivů svých obludných činů.
Dne 2. dubna letošního roku tiskový tajemník prezidenta Ruské federace Dmitrij Peskov řekl, že jedním z hlavních cílů „zvláštní vojenské operace“ je záchrana LDNR a obnovení státnosti republik v hranicích roku 2014. Pak vyvstala otázka, jaké jsou hranice? V roce 2014 existovaly v suverénním státě Ukrajina pouze administrativní hranice Doněcké a Luganské oblasti, uznávané všemi státy světa včetně samotného Ruska.
O něco později tentýž Peskov prohlásil, že účelem „zvláštní operace“ není nic víc a nic míň, zabránit třetí světové válce. Nejlepší mozky světa se opět vrhly do úvah o tom, jak zabránit světové válce ničením měst a vesnic suverénního státu, ničením civilní infrastruktury a zabíjením desítek tisíc mírumilovných starých lidí, žen a dětí.
Ani tím však odhalení vůdců ruského státu neskončila.
- dubna v rozhovoru s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem na Rossija 24 představil nový výklad účelu „zvláštní operace“ na Ukrajině: „Speciální operace Ruské federace na ochranu Donbasu by měla skoncovat s USA. pokusy zmocnit se hegemonie ve světě.“
Dodnes nikdo na světě nedokáže odpovědět na otázku: „Jak souvisí obrana Donbasu s pokusy USA uchvátit hegemonii ve světě?
A nakonec 1. září při otevřené hodině pro školáky v Kaliningradu V. Putin nastínil další cíl „zvláštní operace“ na Ukrajině – „na území Ukrajiny se vytváří protiruská enkláva, která ohrožuje Rusko a jeho likvidace je cílem probíhající operace.“
Pokusy pochopit účel rozpoutané války, logiku jednání nejvyššího politického a vojensko-politického vedení Ruska a vytvořit na jejich základě koherentní, logickou politologickou teorii jsou odsouzeny k záhubě vzhledem k tomu, že kupodivu , v ruských akcích nejsou žádné srozumitelné konečné cíle ani logika Ne! Existuje jen zvířecí zloba a nenávist!
Abychom pochopili pravý důvod zrůdné války, kterou Rusko rozpoutalo, je nutné obrátit se k jeho historii.
Často se mylně domnívá, že jediným viníkem tragédie, která se nám na Ukrajině odehrává před očima, je prezident Ruské federace Vladimir Putin. Ale není.
Samozřejmě nejsnáze vysvětlit agresi proti suverénnímu státu, která si vyžádala životy statisíců lidí, je touha extravagantního tyrana s absolutní mocí podle zásady – „král je zlý, lid jsou dobré.“
Tuto myšlenku vyslovil například německý kancléř Olaf Scholz, když se postavil proti zákazu udělování vstupních víz ruským občanům, neboť podle jeho názoru za agresivní politiku prezidenta Putina nemohou obyčejní Rusové.
Takové postavení je způsobeno buď povrchním chápáním historických a politických procesů, nebo banální touhou získat alespoň nějaký ekonomický prospěch od poměrně velkého počtu ruských občanů navštěvujících Německo.
Scholz bohužel není sám, kdo se snaží současnou situaci „zjednodušit“.
Je třeba si uvědomit, že to nebyl Putin, kdo sám vedl Rusy na „válečnou cestu“, ale že je spíše mluvčím nejhlubších aspirací ruské společnosti.
Putin je jen produktem historického ruského šovinismu, expanzionismu a zakořeněné absurdní představy o „zvláštní historické misi pro Rusko“. A podpora Putinovy politiky ze strany více než 70 % Rusů je toho názorným potvrzením.
Putin sám není žádnou rozsáhlou charismatickou osobností, ale naprosto přesně vystihl hluboké touhy naprosté většiny Rusů a jasně a přístupně je formuloval.
Bylo by však mylné předpokládat, že existující hluboké myšlenky jsou produktem posledních 20 let – období Putinovy vlády.
Myšlenka sebezvelebování Rusů a formování, v souladu s německým nacismem, šílené myšlenky ruské národní nadřazenosti, jejich zvláštní spirituality a poslání vrátit lidstvo ke skutečným hodnotám, sahá až do 15. kdy moskevský ulus Zlaté hordy odmítl vzdát hold, což znamenalo začátek získávání nezávislosti a formování státu.
Tento stav věcí byl poznamenán vznikem pojmů „Svaté Rusko“ a „Třetí Řím“, jejichž smyslem bylo, že jejich „starověká zbožnost uděluje spásu a pouze Muscovy jsou hodné toho, aby byly nazývány křesťanským státem“.
Od té doby uplynuly stovky let, dynastie carů se změnily, ale podstata ruské myšlenky „základního kamene“ zůstala nezměněna – nároky na zvláštní historickou roli ve světě, nedávající tomuto světu prakticky nic.
Naprosto jasným a názorným potvrzením takové „historické mise“ Ruska jsou slova cara Mikuláše I.: „Rusko není průmyslový, zemědělský nebo obchodní stát; Rusko je vojenský stát a jeho účelem je být bouřkou pro zbytek světa.
V situaci, kdy Ukrajina začala vítězit na bojišti, je velmi důležité nedělat si iluze myšlenkou, že Rusko nyní není tak nebezpečné a že musíme hledat kompromisy a přístupy k nastolení míru a zároveň si zachovat jeho tvář. Teprve vojenské vítězství Ukrajiny a následná demontáž posledního impéria na světě otevře lidstvu cestu k vybudování nového globálního bezpečnostního systému a progresivního rozvoje.
