Na ruských sítích koluje video z autobusu MHD, který jede městem Saratov. Během jízdy dostává jedna cestující zprávu, že její syn zahynul ve válce na Ukrajině. Úpí a sprostě proklíná… Koho? Když jsem toto video zprostředkoval českým sledujícím, divili se mnozí, že neproklíná Putina, který jejího syna poslal na jistou smrt. Je to tak, Putina nezmínila. Tato žena spílala Ukrajině.
Někteří sledující si mysleli, že by ráda z plných plic proklela ruského prezidenta, ale má strach, že ji hned zatknou. Proto zvolila zástupný cíl, Ukrajinu.
Domnívám se ale, že tomu tak není. Vůbec by ji nenapadlo vinit ze smrti svého syna hlavu ruského státu. To je jev, který v Evropě není příliš srozumitelný, a proto stojí za vysvětlení.
Spisovatel Boris Akunin, který loni završil dlouholetou práci na devítidílných Dějinách ruského státu, přišel s teorií o základech současného Ruska, které se nemění 500 let a vycházejí ze vzoru někdejší mongolské Zlaté hordy.
První pilíř je absolutní centralizace moci v jedněch rukou. Za druhé nesmí být osoba, která má absolutní moc, nikdy kritizována. Třetí bod: tato osoba musí stát vždy nad zákonem. Za čtvrté všichni obyvatelé se chápou jako sluhové státu. Není to stát, který existuje pro lidi, ale lidé, kteří existují pro stát.
Putin přece řekl
Jde o naprostou nadvládu státu nad jednotlivcem a z toho se odvozuje naprostá nadvláda vůdce, který je symbolem a ztělesněním státu a navíc božím poslem pro ruskou zem. Tento vůdce měl v různých dobách různá označení. Velkokníže, car, imperátor, generální tajemník komunistické strany a nově je to prezident.
Tento stav trvá tolik staletí, že všichni obyvatelé Ruska mají tyto zásady takříkajíc v krvi. Ti, komu se v minulosti nebo v současnosti příčily, byli fyzicky či psychicky zlikvidováni nebo vyštváni do emigrace – za pasivní a někdy aktivní součinnosti většiny obyvatel, pro které je tento rámec existence nejen jediný, který poznali, ale také jediný možný.
Vraťme se k ženě v autobuse. Její syn neuprchl za hranice ani se neschoval, aby nemusel narukovat. Je mnoho svědectví, že ženy jako ona posílají své syny do války s hrdostí, protože Putin, tedy stát, tedy Vlast (povinně s velkým počátečním písmenem) řekl, že tam musí. O tom se nepochybuje. Kdyby pochybovat začala, způsobí to v její psychice takovou paseku, že by to nemusela ve zdraví přežít.
Mnohem jednodušší je přijmout zprávu o tom, že syn zahynul, chvíli na veřejnosti naříkat a proklínat Ukrajinu, protože Putin přece řekl, že Ukrajina jako nástroj Američanů přepadla Rusko, pak být chvíli středem soucitné pozornosti a nakonec si vylepšit životní úroveň penězi, které by měla za syna dostat. Pokud je tedy dostane. Kdyby nedorazily, jen si pokorně povzdechne a bude pokračovat na své cestě od narození k smrti.
Autor: Alexandr Mitrofanov
