Neprůstřelná vesta a maska proti chemickému útoku. I to může být výbava nezbytná pro gynekologickou pomoc, říká Lucie Brázdová z Lékařů bez hranic. Mise na Ukrajině zdaleka není její první. „Ale tady se bojím nejvíc,“ říká.
Válka na Ukrajině ohrožuje ženy a dívky mnohem víc než muže a chlapce, uvádí se v nedávné zprávě zveřejněné Organizací OSN pro rovnost pohlaví a posílení žen (UN Women).
Ženy ve zvýšené míře kvůli horší bezpečnosti nemohou pracovat, což je pak nutí hledat nouzové zdroje obživy. Aby měly jak nakrmit sebe i své rodiny, jsou nuceny se například uchylovat k „výměně“ sexu za jídlo nebo k nechtěným sňatkům. Nemluvě o sexuálním násilí, o němž se znovu mluví i v souvislosti s nedávným osvobozením Chersonu (více zde).
S tím souvisí i chybějící gynekologická péče, bez které se mnoho ukrajinských žen muselo obejít dlouhé měsíce. Může jim to způsobit zdravotní potíže, aniž by musely zažít třeba znásilnění. Změnit se to přímo na Ukrajině pokouší organizace Lékaři bez hranic (MSF).
„V částech Ukrajiny, které se podařilo znovu dobýt, neměly ženy přístup k základním hygienickým pomůckám, například vložkám, klidně i několik měsíců, protože žily v bunkrech. I proto teď mohou mít obtíže,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy humanitární pracovnice MSF Lucie Brázdová.
Ukrajina před týdnem zažila jeden z nejintenzivnějších raketových útoků, v rámci kterého Rusko vypálilo přes sto raket. Jak jste situaci prožívala?
Vždy když se rozezní sirény varující před možným nebezpečím, tak z bezpečnostních důvodů do terénu nevyjíždíme. Když už ale někde jsme, vždy se musíme ukrýt na bezpečné místo – do sklepa nebo úkrytu.
Zrovna v úterý jsme se připravovali k odjezdu s mobilní klinikou, když zazněl letecký poplach, který mimochodem trval velmi dlouho, asi šest hodin. Zůstali jsme proto v kanceláři v nízkém podlaží. Naši kolegové, kteří byli v Dnipru, se ale museli schovávat v bunkru. Činnost jsme na tu chvíli pozastavili.
Co přesně na Ukrajině děláte?
Jsem manažerka zodpovědná za řízení činnosti v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví a péči pro přeživší sexuálního násilí. Moje pozice se nazývá Midwife Activity Manager. Kontroluji implementaci souvisejících aktivit, řeším školení personálu a také například komunikuji s ukrajinskými úřady a ministerstvem zdravotnictví.
Co se týká sexuálního násilí a reprodukčního zdraví, tak se jako MSF snažíme rozvíjet psychologické a lékařské služby, například prostřednictvím mobilních klinik, se kterými jezdíme do oblastí, kde víme, že chybí zdravotnická péče, včetně té gynekologické.
Pohybuji se především na východě a severu Ukrajiny. Většinou v Dnipru, Pokrovsku nebo Kosťantynivce. Aktuálně jsem ale ve městě Kryvyj Rih a příští týden se chystám do Lvova.
Jak taková pomoc na mobilních klinikách vypadá?
Vždy spolupracujeme s ukrajinským ministerstvem zdravotnictví. Nejdříve zjistíme, zda je v obci nebo vesnici dostupná lékařská péče. Pokud ne, tak v rámci zdravotnického zařízení, které v lokalitě je, zorganizujeme přesun na místo naplánovaný na určitý den a čas. Zprávu, že přijdeme, pak dostanou i místní, kteří pak za námi mohou přijít.
Představte si, že jste devět měsíců bez možnosti konzultace v případě, že máte jakýkoliv gynekologický problém nebo nemáte přístup k antikoncepci.
V mobilní ambulanci se snažíme pokrýt ty nejzákladnější gynekologické služby pro všechny ženy – základní preventivní vyšetření nebo řešení obtíží. Když narazíme na zdravotní problém, který se nedá řešit ambulantně, poradíme, jaký by měl být další postup, a pomůžeme ženě péči zajistit.
Do velmi rizikového terénu s sebou vždy vezeme i ochranné pomůcky – balistickou helmu, neprůstřelnou vestu nebo speciální masku, která je určená k použití jako respirátor při evakuaci v případě chemických havárií. Měla by nás ochránit na nějakých 15 minut, pokud budeme vystaveni chemickému riziku.
S jakým typem žen se v terénu setkáváte?
Především s ženami nad 40 let a (staršími ženami), které se častěji rozhodnou zůstat doma. Mladší nebo těhotné se často přesunuly do bezpečnějších oblastí. Za ty dva měsíce, co tu jsem, jsem se nesetkala zatím s žádnou těhotnou ženou, která by vyhledala zdravotní péči v rámci našich mobilních klinik.
Ženy, co za námi chodí, trápí především gynekologické obtíže. Taková je naše zkušenost především z míst, která byla ještě nedávno pod kontrolou ruské armády.
Je nicméně třeba zdůraznit, že nedostatek základní lékařské péče trápí i muže. Když základní péče chybí, může to mít dlouhodobý efekt na zdravotní stav. Navíc v těch oblastech přežívají často lidé, kterým chybí léky na jejich chronické nemoci.
V souvislosti s pácháním násilí vůči ženám a dívkám na Ukrajině se nejčastěji hovoří o případech znásilnění. Setkáváte se s těmito případy i vy?
Obecně ve válečných konfliktech, včetně toho ukrajinského, je potřeba mít na mysli, že to není tak jednoduché. Znásilnění je stigma. Neplatí, že otevřete kliniku s nápisem „Léčíme oběti sexuálního násilí“ a vytvoří se fronta žen, mužů nebo dětí.
Největší problém a zároveň výzva i pro nás je právě lidi informovat, jaké mají možnosti a na jakou péči mají nárok. Snažíme se šířit osvětu, že pomoc existuje – psychologická i zdravotní. I to je součástí našich výjezdů v mobilních ambulancích. Informovat o aktivitách místní, aby věděli, s čím jim pomůžeme.
Chci také zdůraznit, že forem sexuálního násilí existuje kromě znásilnění víc: pokus o znásilnění, sexuální nátlak, pohlavní zneužívání a mnoho dalších.
Zatím jsme ale ve fázi, že místní o pomoci informujeme. Jsme na začátku, takže nedokážu být konkrétnější v tom, s čím se setkáváme. Snažíme se, aby přeživší sexuálního násilí za námi docházeli, to je největší výzva.
Co aktuálně ženy a dívky na Ukrajině kromě bezprostředního rizika v podobě útoku ruských jednotek nejvíce ohrožuje?
Jak jsem již říkala, z toho, na co se specializuji, je to především chybějící gynekologická prevence, možné potíže a přístup k antikoncepci.
Je třeba si také uvědomit, že v částech Ukrajiny, které se podařilo znovu dobýt, neměly ženy přístup k základním hygienickým pomůckám, například vložkám, klidně i několik měsíců, protože žily v bunkrech. I proto teď mohou mít obtíže.
My v rámci našich výjezdů poskytujeme základní hygienické balíčky, které ženám rozdáváme. Uvnitř jsou menstruační pomůcky, ale třeba i ručníky nebo šampony.
Jak svůj pobyt na Ukrajině vnímáte?
Jsem tu dva měsíce a s jistotou mohu říct, že jsem nezažila jediný den bez poplachu. Někdy jich tu je deset nebo i patnáct denně. Jindy jen tři. Myslím si, že hodně lidí si nedokáže představit, co tu Ukrajinci těch devět měsíců zažívají.
Když jsem přijela, bylo to pro mě hodně těžké.
Co bylo pro vás dosud nejtěžší?
Když jsem byla před měsícem ve městě Kosťantynivka, asi 20 kilometrů od tehdejší bojové linie. Byli jsme v nemocnici, kterou MSF podporují. Bylo to náročné pro celý zdravotnický personál, který v těchto podmínkách pracoval. Slyšeli jsme jeden výbuch za druhým. Byť to bylo zdálky, byl to velmi silný zážitek a dojde vám, jak moc jste blízko dění.
Také když jsem se 10. října (den, kdy ruské jednotky podnikly 84 raketových útoků, pozn. red.) schovávala v krytu, kde jsme strávili téměř celý den. Tehdy jsme byli v Dnipru. Výbuchy byly nejen slyšet, ale i cítit. Měla jsem takový zvláštní pocit. To pro mě byl asi nejsilnější moment.
Musím říct, že je obdivuhodné, jak náš ukrajinský personál, když opět mohl, skočil v plném nasazení opět do práce.
Nejde o vaši první misi. Je ta na Ukrajině v něčem specifická?
Tohle je myslím moje dvanáctá. Byla jsem na místech, kde byla velká bezpečnostní rizika, ale tahle mise je jiná. A musím uznat, že tu mám i největší strach.
Strach zažíváte na každé misi, protože jezdíte na místa, která nejsou bezpečná, ale tady je můj strach intenzivnější. Pořád ho nemám, protože kdybych měla, nemohla bych pracovat, ale když slyšíte letecký poplach, uvědomíte si, jak moc jste zranitelní. Není výjimkou, že útoky míří i na civilní cíle.
Když jsem přijela, bylo to pro mě opravdu těžké. Strašně moc leteckých poplachů i výbuchů. Dokonce jsem přemýšlela, že bych jela domů dřív, a nedokážu si představit, jaké to je pro Ukrajince, kteří v tomhle žijí už měsíce.
Z čeho máte největší strach?
Je strašné, jak je válka blízko. Dojde mi to vždy, když si uvědomím, že jazyku, kterým se na Ukrajině mluví, aspoň trochu rozumím.
Nicméně největší strach mám teď z blackoutu (celoplošný výpadek dodávek energie, pozn. red.). To je s ohledem na nadcházející zimu strašák nejen pro nás na misi, ale i pro běžné Ukrajince. Ve městě Kryvyj Rih zatím elektřina je. Nicméně fungovat bez elektřiny, topení a internetu by bylo neskutečně náročné.
