Zdravotníci by měli s pacienty na sklonku života i jejich blízkými více komunikovat, případně jim také dát možnost, aby předem vyslovili svá přání ohledně resuscitace v beznadějné situaci. Plyne to z dnešního nálezu Ústavního soudu (ÚS). Zamítl sice stížnost pozůstalých po ženě, kterou zdravotníci ve svitavské nemocnici po srdeční zástavě neresuscitovali, ale poukázal na nedostatky v komunikaci. Smrt je součástí života, ale nemluví se o ní, což je asi chyba, řekl soudce zpravodaj Jaromír Jirsa. Zákon počítá s tím, že se pacient může svobodně rozhodnout, jak s ním bude v určitém okamžiku naloženo. Možnosti se ale využívají jen málo, míní ÚS.
Žena zemřela v roce 2013. Trpěla nádorovým onemocněním, cukrovkou a nemocemi ledvin a plic. Bylo jí 67 let. Lékaři předem vydali pokyn „Do Not Resuscitate“, tedy neprovádět resuscitaci. Na soudy se po ženině smrti obrátily dvě její děti a manžel, který ale v průběhu řízení také zemřel. Odškodnění žádali od společnosti Nemocnice Pardubického kraje, která zařízení ve Svitavách provozuje.
Podle ÚS sice měl zdravotnický personál s pacientkou a jejími blízkými více komunikovat, případně jim dát možnost předem vyslovit přání ohledně resuscitace, ale k porušení práva na život v kauze nedošlo.
„Zdravotnický personál se rozhodl v souladu s poznatky lékařské vědy a dal pokyn neresuscitovat pacientku v určitém okamžiku, který vyhodnotil jako beznadějný, a nelze v tom spatřovat nějaké zaviněné protiprávní jednání, které by vedlo k úmrtí pacientky. Ta byla v takovém stavu, že by v nějaké velmi krátké době zemřela, a zdravotnický personál postupoval v tomto případě s respektem k právu na lidskou důstojnost pacientky a rozhodl se, že nebude prodlužovat ten okamžik utrpení a umožní pacientce odejít z tohoto světa,“ řekl Jirsa.
Soudce při vyhlášení uvedl, že případu věnoval s kolegy značnou pozornost, protože téma odchodu ze života je v Česku vytěsňované a tabuizované. „Nehovoří se oněm, a tak vyvstává řada problémů a otázek, které se ÚS snažil shrnout v dnešním nálezu,“ řekl Jirsa. Zdůraznil, že zdravotníci musejí s pacienty a jejich blízkými dostatečně komunikovat, vysvětlovat jim možnosti, ujistit se, že vše dobře chápou. Málokdo ví, že sám může předem vyslovit přání, aby jej zdravotníci neoživovali, pokud bude stav beznadějný.
Okresní soud v Pardubicích v kauze přiznal každému ze žalobců 240.000 korun. Dospěl k závěru, že nemocnice porušila svou právní povinnost, pokud neinformovala pacientku o vydaném pokynu „Do Not Resuscitate“, a to přesto, že po jistou dobu ještě byla schopná vnímat. Odvolací krajský soud ale verdikt zrušil a uvedl, že nemocnice sice porušila právní povinnost, ale neprokázala se příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním, tedy vydáním pokynu „Do Not Resuscitate“ bez informovaného souhlasu a úmrtím pacientky.
Rozhodnutí pak potvrdil Nejvyšší soud. Uvedl, že poskytovatel zdravotní péče není povinen hradit pozůstalým jednorázovou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou osoby blízké, pokud lékaři při srdeční zástavě neprovedli kardiopulmonální resuscitaci pacienta, jehož stav byl natolik závažný, že resuscitace by k obnovení srdeční činnosti nevedla nebo by obnovila životní funkce jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení umírajícího. Pozůstalí mají šanci na odškodnění v další linii sporu, která se už bezprostředně netýká práva na život, ale participačních práv.
„Poselství z kauzy je jednoznačné, je třeba se s pacienty bavit, komunikovat s nimi, vysvětlovat jim situaci a vynaložit veškeré úsilí k využití dostupných prostředků, zejména v podobě dříve vysloveného přání, aby podobné situace nevznikaly,“ uzavřel Jirsa.
Společnost Nemocnice Pardubického kraje, pod níž Svitavská nemocnice patří, bere nález Ústavního soudu v dané věci na vědomí. „Ve faktické rovině znamená potvrzení předchozích rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu. Nález Ústavního soudu pak Nemocnice Pardubického kraje interně vyhodnotí po podrobném nastudování,“ uvedla mluvčí společnosti Kateřina Semrádová.
