8 prosince oznámili syrští povstalci osvobození syrského hlavního města Damašku. Asad uprchl – jeho režim padl.
Tato skutečnost však dostala dalšího diktátora do slepé uličky. Putin stál před úkolem, co udělat se svým vojenským kontingentem umístěným v Sýrii.
Kreml chaoticky hledá způsob, jak bezpečně stáhnout svou armádu ze Sýrie, a obrátil se v této věci na Turecko.
„Rusko se obrátilo na Turecko s žádostí o podporu bezpečného stažení ruských vojsk ze Sýrie. Vypadá to, že své vojáky z regionu stáhne, s výjimkou námořní základny Tartus a letecké základny Hmeimim,“ uvedla CNN Türk.
A to i přesto, že 8. prosince večer ruská média informovala, že Moskva obdržela záruky ohledně ruských vojenských základen od vůdců syrské opozice.
Zdá se, že Kreml nemá důvěru ve své nové partnery pro jednání.
Poznamenává se, že ruské jednotky budou vyslány do oblasti, kde se nacházejí turecké ozbrojené síly, a poté letadly odeslány do Ruska.
Zároveň, jak upozorňují analytici ISW, ztráta ruských základen v Sýrii by měla vážné důsledky pro ruskou globální vojenskou přítomnost a její schopnost působit v Africe.
I kdyby si Rusko některé nebo všechny své základny v Sýrii ponechalo, znamenalo by to pro Moskvu velkou geopolitickou ztrátu, protože další umístění ruských vojsk v Sýrii by záviselo na syrských opozičních skupinách, které Kreml již dříve označil za teroristy.
Zpráva amerického Institutu pro studium války (ISW), uvádí pádné argumenty, že Rusko vytváří podmínky pro evakuaci svých vojenských prostředků ze Sýrie a že ruské vojenské základny nejsou bezpečné.
Rf armáda je v Sýrii umístěna od roku 2015.
Ruská vojenská letecká základna Chmeimim se nachází poblíž pobřežního města Džebla v syrské provincii Latákíja, na území mezinárodního letiště.
Dvě dlouhé vzletové a přistávací dráhy letecké základny mohou pojmout strategické bombardéry a těžké vojenské dopravní letouny, jako jsou Il-76 nebo An-124. Za téměř deset let své přítomnosti na základně vybudovala ruská armáda kolem letiště rozsáhlou infrastrukturu, a to jak obrannou, tak hospodářskou.
Základna je využívána nejen k útokům proti syrským ozbrojeným skupinám, ale také ke kontrole vzdušného prostoru nad Sýrií a východním Středomořím a jako „uzel“ pro zásobování ruských jednotek v Africe.
Vojenská dopravní letadla létají z Ruska do Afriky vzdušným koridorem přes Kaspické moře, Írán a Irák a poté přistávají na doplnění paliva v Hmeimimu.
Jedná se o jediný bezpečný letecký koridor, který mají ruské síly k dispozici pro lety na africký kontinent. Základnu v Hmeimimimu aktivně využívaly také jednotky PMC Wagner, které měly na základně vlastní zázemí.
Se ztrátou Hmeimimu se podle vojenských expertů stane zásobování jednotek ruského afrického sboru v severní a střední Africe prakticky nemožné nebo bude vyžadovat vytvoření nové letecké základny na Blízkém východě.
Ruská námořní základna v Tartusu je jedinou základnou ve Středozemním moři. Od invaze na Ukrajinu mají ruské válečné lodě zakázáno zastavovat v jakýchkoli jiných středomořských přístavech.
Po ztrátě Tartusu bude ruské námořnictvo nuceno ukončit svou rozsáhlou přítomnost v regionu. V předvečer pádu Damašku západní média informovala, že ruské lodě opustily Tartus, ale ministr zahraničí Sergej Lavrov v sobotu uvedl, že lodě odjely na cvičení.
Kromě základny pro válečné lodě je Tartus také významným nákladním přístavem, který Rusko využívalo k zásobování všech svých sil v Sýrii před invazí na Ukrajinu.
V médiích se tehdy objevil termín „syrský expres“, který označoval lodě denně proplouvající černomořskou úžinou z ruských přístavů na Černém moři do Sýrie a zpět.
Po ruské invazi na Ukrajinu Turecko uzavřelo Bospor a Dardanely pro ruské námořnictvo na základě mezinárodně uznaného statusu černomořských úžin.
Tento zákaz je nyní pro Kreml velkým problémem – pokud bude základna vyklizena, budou muset lodě plout do Ruska kolem Evropy, přes celé Středozemní moře a severní Atlantik.
Zde má Erdogan další trumf, který při „komunikaci“ s Putinem jistě využije.
Z hlediska bezpečnosti a zdravého rozumu by samozřejmě Ankara neměla Moskvě postoupit své úžiny pro průjezd vojenské flotily agresora.
A je nepravděpodobné, že by Erdogan učinil vysloveně šílený krok a umožnil ruským vojenským plavidlům vplout do Černého moře.
Nelze však absolutně zaručit nemožnost takového kroku. Navíc Putin může svému tureckému protějšku výměnou za takové povolení nabídnout cokoli.
Po odchodu Ruska z regionu se navíc zintenzivní soupeření mezi USA a Tureckem. A tento faktor bude Putin při vyjednávání s Erdoganem nepochybně brát v úvahu.
Za poraženou Asadovou opozicí stojí Turecká republika, jejíž politici již vyhlásili územní nároky na oblast Aleppa.
Východní Sýrii kontrolují americké jednotky a soukromé vojenské společnosti, které v regionu podporují kurdské jednotky.
Turecko i USA mají na poraženou opozici vážný vliv a v regionu mají rovněž silné vojenské kontingenty.
Ani první, ani druhé nepotřebují ruskou vojenskou přítomnost v regionu, oba státy neskrývají spokojenost s pádem režimu Bašára Asada.
Ačkoli tedy teprve nová mezinárodně uznaná syrská vláda bude moci oficiálně „ukázat Rusku dveře“, Kreml bude muset region opustit.
Jedinou šancí pro Rusko, jak si udržet své základny, je nová rozsáhlá občanská válka uvnitř Sýrie, kdy budou všichni bojovat proti všem.
ISW dodává, že zhroucení Asadova režimu a neschopnost Moskvy jej udržet poškozuje globální image ruska jako spolehlivého spojence, což ohrožuje jeho vliv na africké autokraty, které se snaží podporovat, a také jeho širší geopolitický cíl, jímž je pozice globální supervelmoci.
V zápětí bude ruská armáda v Sýrii čelit čestné, i když ne zcela čestné evakuaci ze země, což pro Moskvu bude největší vojenská a politická porážka od konce války v Afghánistánu.
Rusko se postupně zvedá z kolen. Zdá se, že Putin opět všechny „přehrál“.
Autor: Franz Hoffman
