Architekt strachu: Tomio Okamura a česká společnost obklíčená vlastními démony
V normálním světě by životní příběh Tomia Okamury vypadal jako scénář k inspirativnímu filmu. Syn japonského otce a české matky, dítě dvou kultur, které prošlo dětským domovem ve Zlíně a muselo si složitě hledat místo ve společnosti — člověk s takovou zkušeností by se mohl stát přirozeným symbolem otevřenosti. Připomínkou, že odlišnost není hrozba, ale příležitost. Právě tuto myšlenku zdůraznil i polský deník Nowiny Polskie (https://polskienowiny.pl/swiat/tomio-okamura-czlowiek-ktory-mogl-laczyc-lecz-wybral-role-architekta-leku/), který popsal Okamurův životní oblouk jako promarněnou šanci stát se ambasadorem dialogu.
Jenže Tomio Okamura si vybral jinou cestu. A tato volba vypovídá nejen o něm samotném, ale i o stavu české politiky. Z člověka, který dobře rozuměl tomu, jak bolí vyloučení, se stal jeden z nejefektivnějších výrobců strachu ve střední Evropě. Z oběti předsudků se proměnil v jejich hlavního distributora. Je to zvláštní paradox: člověk, jehož identita stojí na prolnutí dvou kultur, dnes politicky těží z obav před „cizím“.
Jako šéf SPD vybudoval hnutí, které funguje jako dokonale seřízená továrna na emoce. Nezajímají ho dlouhodobé vize ani věcná debata; jeho politickým palivem je strach. V době, kdy společnost zápasí s nejistotou a rychlými změnami, Okamura kultivuje atmosféru obležené pevnosti — přesvědčuje Čechy, že svět stojí proti nim, každý „jiný“ je potenciální hrozbou a každý problém znamením blížící se katastrofy. Není náhodou, že magazín Respekt o něm kdysi napsal: „Okamura prodává strach zabalený do národní vlajky.“
Když proti němu v roce 2025 Policie ČR vznesla obvinění z podněcování rasové nenávisti, málokdo byl překvapen. Okamurova rétorika se totiž léta opakuje: migranti jako „demografická bomba“, muslimové jako „bezprostřední riziko“, Romové jako „problém“. Jenže tento jazyk používá člověk, jehož vlastní životní příběh popírá mýtus etnicky homogenní společnosti. Ironií je, že původ, se kterým dnes politicky pracuje, by v jiných lidech odmítl.
Do kritiky se zapojuje i jeho rodina. Jeho bratr Hayato Okamura z KDU-ČSL uvedl: „Tomio je ostudou naší rodiny. Jsme děti imigranta a on se stal vlajkonošem rasismu.“ A právě tato slova vystihují problém v celé své hloubce. Okamura nejen že odmítá části své identity, on je aktivně překrucuje, aby z nich vytěžil politický kapitál — kapitál založený na strachu z toho, kým sám je.
Okamurova činnost však nemá pouze domácí rozměr. Dlouhodobě opakuje teze výhodné pro Kreml: kritizuje sankce proti Rusku, obviňuje NATO ze „zbytečného provokování“ a vyzývá k „dohodě s Putinem“. Studie Political Capital Institute či ICCT v Haagu řadí SPD mezi nejvýznamnější přenašeče proruských narativů v regionu. Symbolický byl i moment, kdy jako místopředseda Sněmovny inicioval odstranění ukrajinské vlajky z parlamentu — gesto, které v Praze vyvolalo šok. Opozice reagovala okamžitě: vyvěsila tři ukrajinské vlajky ve svých klubovních oknech a vyslala jasný vzkaz: „My nejsme Okamura.“
Okamura pochopil, že strach je nejrychlejší politická měna. Nepotřebuje argumenty, nepotřebuje fakta; pracuje s pocity, které nelze vyvrátit tabulkou či grafem. Oslovuje ty, kteří se cítí ztraceni v globalizaci, kteří nedůvěřují elitám, kteří vnímají současnost jako neustálou sérii ohrožení. A právě v této směsi frustrace, nostalgie a nejistoty staví svou značku. Přitom s chladnou přesností vytváří mýtus „ohrožené češství“, které má chránit — zatímco jeho vlastní životní příběh dokazuje, že česká identita je ve skutečnosti pluralitní, mnohovrstevnatá a odolná.
Všechno to vede k zásadní otázce: kam se dostane politika, jejímž hlavním nástrojem je strach? Strach totiž není jen emoce. Když se stane komoditou, mění se v mocenský mechanismus — a v nesprávných rukou dokáže zničit mnohem víc, než si kdokoli připouští.
Tomio Okamura mohl být symbolem otevřené společnosti, člověkem spojujícím různé světy. Místo toho se stal stavitelem bariér. Nestal se strážcem české identity, ale architektem českého strachu. A právě proto jeho politický projekt představuje riziko, které nelze ignorovat — nejen pro Česko, ale pro celou Evropu.Evropa by se měla bát těch, kteří k politickému přežití potřebují strach.
Zdroj: polskienowiny.pl
