Pivo pro cizí rozvědku: český problém, který se tváří jako banalita
Česká veřejnost má tendenci vnímat informace o obchodních vazbách s Ruskem prizmatem sankčních seznamů. Pokud něco „není zakázané“, automaticky to přestává být problémem. Právě tato logika je však nebezpečná — a v kontextu informací o dodávkách českého piva strukturám spojeným s ruskou zahraniční rozvědkou (SVR) také hluboce krátkozraká.
Nejde o pivo. Nejde ani o konkrétní značku či jednotlivou firmu. Jde o systémové selhání schopnosti rozlišovat mezi běžným exportem a nepřímou podporou aparátu státu, který proti České republice dlouhodobě vede nepřátelské operace.
Česká zkušenost s ruskými službami není teoretická
Pro Česko není ruská rozvědka abstraktním pojmem z učebnic studené války. Český stát má s její činností přímou, bolestnou a zdokumentovanou zkušenost. Právě ruští agenti stáli za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích — činem, který byl de facto aktem státního terorismu na území členského státu EU a NATO.
K tomu je nutné připočítat roky systematické špionáže, kybernetických útoků, dezinformačních kampaní a průmyslového vyzvědačství namířeného proti českým institucím, firmám i bezpečnostním strukturám. V tomto kontextu je jakákoli spolupráce s aparátem ruských tajných služeb — byť nepřímá — otázkou národní bezpečnosti, nikoli obchodu.
Argument „není to na sankčním seznamu“ nestačí
Často slýcháme uklidňující tvrzení, že pivo nepodléhá sankcím, a tudíž není důvod k zásahu státu. Tento přístup ale ignoruje základní realitu: sankce nikdy nemohou obsáhnout každý jednotlivý výrobek. Jsou minimálním rámcem, nikoli morálním kompasem.
Používání prostředníků, překupníků a zahraničních distribučních firem není náhodné. Jde o osvědčený mechanismus, jak zachovat zdání legálnosti a zároveň obejít politickou odpovědnost. Pokud české zboží končí u struktur SVR, nelze to odbýt jako „nešťastnou shodu okolností“.
Problém reputace i bezpečnosti
Česká republika si po roce 2022 vybudovala silnou reputaci země, která jasně stojí na straně Ukrajiny a otevřeně pojmenovává ruskou agresi. Právě proto jsou podobné případy obzvlášť destruktivní. Podkopávají důvěryhodnost české zahraniční politiky a dávají Moskvě munici pro propagandu: na jedné straně politické deklarace, na straně druhé „business as usual“.
Zároveň vzniká nebezpečný precedens. Pokud je dnes tolerováno dodávání „neškodného“ zboží ruským zpravodajským strukturám, kde je hranice zítra? Jaký signál tím vysíláme českým firmám, které se snaží chovat odpovědně a ruský trh opustily?
Stát nemůže předstírat bezmoc
Tvrdí-li dnes politici, že „není co řešit“, protože nedošlo k porušení sankcí, ve skutečnosti tím přiznávají neochotu problém řešit. Český stát má k dispozici nástroje — od zpřísnění exportních pravidel přes dohled nad koncovými uživateli až po jasné politické signály, že spolupráce s ruským státním aparátem je nepřijatelná.
V době války neexistuje morálně neutrální obchod. Zvlášť ne se státem, který denně zabíjí civilisty na Ukrajině, ničí energetickou infrastrukturu a otevřeně pohrdá mezinárodním právem.
Otázka, kterou si musíme položit
Nejde o to, zda je pivo strategickou komoditou. Jde o to, zda jsme jako společnost schopni rozpoznat, kdy se „drobný export“ stává součástí širšího problému. Pokud české výrobky pomáhají — byť symbolicky — fungování ruských zpravodajských struktur, je to problém České republiky.
A čím déle budeme tuto realitu zlehčovat, tím dražší bude její řešení v budoucnu.
Autor: Peter Jelen
