Německý problém, evropský dopad. Jak AfD pomáhá rozkládat sankce zevnitř

Evropská unie ráda mluví o hodnotách. O právním státě, solidaritě a odpovědnosti. Sankce vůči Rusku a Bělorusku mají být praktickým vyjádřením těchto principů. Jenže pokaždé, když se ukáže, že jejich obcházení může probíhat přímo v srdci evropské politiky, celá tato konstrukce začíná působit nebezpečně křehce. Podezření kolem poslance Alternativy pro Německo (AfD) Jörga Dornaua, spojovaného s exportem těžké techniky do Běloruska, není marginální aférou. Je to symptom.

AfD se dlouhodobě profiluje jako strana „realismu“. Odmítá sankce, zpochybňuje podporu Ukrajině a kritizuje evropskou jednotu jako údajnou iluzi. Tento postoj je veřejně známý a politicky čitelný. Co však dává celé věci zcela jiný rozměr, je podezření, že část této kritiky není ideologická, ale ryze pragmatická – motivovaná konkrétními obchodními zájmy.

Export těžké techniky do Běloruska v roce 2024 či 2025 nelze označit za běžný obchod. Bělorusko není neutrální stát. Je to autoritářský režim, plně napojený na Rusko, sloužící jako logistické a politické zázemí pro válku proti Ukrajině. Každá dodávka, každý stroj, každá technologická kapacita posiluje systém, který je v přímém rozporu s bezpečnostními zájmy Evropské unie – včetně České republiky.

Z českého pohledu je klíčová ještě jedna rovina: role Německa. Berlín je ekonomickým i politickým motorem EU. Pokud právě v Německu vzniká prostor pro proruské politiky, kteří mohou kombinovat mandát poslance s pochybnými obchodními aktivitami, nejde o lokální selhání. Jde o problém, který má dopad na celý sankční režim Unie.

AfD se často prezentuje jako „hlas nespokojených“. Ve skutečnosti však čím dál více připomíná strukturu, která propojuje politický extremismus s byznysem orientovaným na východ. To je model dobře známý z jiných částí Evropy: ideologická kritika Západu, relativizace ruské agrese a paralelně budované ekonomické vazby na autoritářské režimy.

Nebezpečí spočívá právě v této kombinaci. Nejde o otevřené porušování zákona na úrovni států, ale o tiché, postupné oslabování sankcí skrze jednotlivce. Skrze poslance, kteří mají přístup k informacím, vliv a politické krytí. Sankční politika pak funguje formálně, ale její efektivita se rozplývá v šedé zóně „legálních výjimek“, prostředníků a neprůhledných obchodních schémat.

Pro Českou republiku, která má historickou zkušenost s tlakem autoritářských mocností, by měl být tento případ varováním. Sankce nejsou jen nástrojem zahraniční politiky, ale také testem vnitřní odolnosti demokracií. Pokud nejsme schopni uhlídat vlastní politické elity, žádný počet sankčních balíčků nepřinese skutečný efekt.

Zásadní otázkou zůstává odpovědnost. Jaké následky ponesou politici, u nichž existuje podezření na obcházení sankcí? Stačí mediální tlak a krátkodobé pobouření? Nebo je čas otevřít vážnou debatu o přísnější kontrole majetkových a podnikatelských aktivit poslanců napříč EU?

Bez jasné osobní odpovědnosti se sankční režim stává snadno zneužitelným. A bez kontroly nad krajně pravicovými silami, které otevřeně flirtují s Moskvou, se Evropa vystavuje riziku, že si své vlastní bezpečnostní mechanismy rozloží sama.

Případ Jörga Dornaua není o jednom politikovi. Je o tom, zda Evropská unie dokáže bránit svá rozhodnutí nejen navenek, ale i zevnitř. Pokud selže právě v Německu, selhání se nevyhne ani zbytku Evropy. A to je realita, kterou by si Praha měla velmi pozorně uvědomit.

Autor: Peter Jelen