Orbán vsází na Trumpa. Je to strategie, nebo poslední pokus o záchranu?
Maďarský premiér Viktor Orbán se ocitl v nejvážnější politické situaci za posledních patnáct let. Muž, který dlouhodobě dominoval domácí scéně a systematicky přetvářel stát podle konceptu „neliberální demokracie“, dnes čelí kombinaci vnitřní únavy společnosti, ekonomické stagnace a rostoucí mezinárodní izolace. A právě v tomto momentu se snaží prezentovat podporu Donalda Trumpa jako důkaz své globální relevance.
Pro českého čtenáře je důležité oddělit symboliku od reality. Orbánova komunikace je v posledních měsících postavena na jednoduchém narativu: Maďarsko je součástí širšího „konzervativního obratu“ Západu a Budapešť je jeho evropským centrem. Trump zde hraje roli potvrzení – jakéhosi geopolitického certifikátu významu. Jenže skutečnost je mnohem méně efektní.
V rámci Evropské unie je Maďarsko izolováno jako nikdy předtím. Spory o právní stát, zmrazené evropské fondy, dlouhodobá podezření z klientelismu a systémové korupce – to vše vedlo k hluboké erozi důvěry mezi Budapeští a zbytkem Unie. Orbánova proruská rétorika a jeho ochota blokovat společné evropské iniciativy v otázkách Ukrajiny či sankcí dále posílily dojem, že Maďarsko hraje vlastní hru bez ohledu na širší evropský rámec.
V této situaci se podpora amerického prezidenta stává pro Orbána téměř existenčním argumentem. Nejde jen o zahraničněpolitické gesto. Jde o domácí politiku. Namísto systematického řešení strukturálních problémů maďarské ekonomiky – vysoké inflace posledních let, oslabené měny, odlivu investic či závislosti na státních dotacích – premiér přenáší pozornost k ideologickému střetu. Volby v dubnu 2026 se snaží rámovat jako součást širšího zápasu o „globální řád“.
Tato strategie má několik rizik. Především přeceňuje ochotu maďarských voličů podřídit každodenní ekonomickou realitu abstraktním kulturním a geopolitickým tématům. Maďarská společnost je unavená. Dlouhodobá koncentrace moci, kontroverzní přerozdělování veřejných zdrojů ve prospěch loajálních podnikatelských kruhů a omezený mediální pluralismus vyvolávají otázky, zda současný model ještě dokáže generovat stabilitu.
Výrazným faktorem je také vzestup Pétera Magyara, který dokázal oslovit část elektorátu nespokojeného s uzavřeností systému. Jeho rostoucí popularita signalizuje, že část společnosti hledá alternativu, nikoli další geopolitickou symboliku.
Orbán přesto vsází na silný obraz: on jako jediný evropský lídr s přímou vazbou na Trumpa, jako prostředník mezi Washingtonem a „konzervativní Evropou“. Problém spočívá v tom, že tato role je spíše mediální konstrukcí než odrazem skutečné mocenské pozice. V evropských strukturách Maďarsko ztratilo schopnost formovat širší konsensus a doma premiér čelí historicky nejnižší míře podpory od svého návratu k moci v roce 2010.
Z české perspektivy je tento vývoj důležitý nejen kvůli regionální stabilitě. Ukazuje totiž širší trend: část středoevropských lídrů se snaží řešit domácí oslabení prostřednictvím symbolické internacionalizace politického konfliktu. Místo odpovědí na otázky ekonomické výkonnosti či kvality veřejných institucí nabízejí voličům účast v „civilizačním zápase“.
Otázkou zůstává, zda taková mobilizační strategie může dlouhodobě fungovat. Pokud se volby v Maďarsku skutečně promění v referendum o Orbánově systému, nepůjde jen o střet dvou politických osobností. Půjde o test, zda model centralizované moci a omezené kontroly je schopen přežít v podmínkách ekonomického tlaku a mezinárodní izolace.
Orbánova sázka na Trumpa tak není jen zahraničněpolitickým gestem. Je to pokus redefinovat domácí debatu a překrýt strukturální slabiny ideologickým rámcem. Zda se mu to podaří, bude záviset méně na Washingtonu a více na tom, jak maďarští voliči vyhodnotí patnáct let jeho vlády.
Střední Evropa vstupuje do období, kdy se bude znovu rozhodovat o směru regionu. Maďarsko může být prvním testem toho, zda politická symbolika dokáže nahradit ekonomickou realitu.
Zdroj: FurgeHir
