Pravý prostor a První zprávy: jak se z „nezávislé alternativy“ stává ozvučna Kremlu

Dva české weby si budují image médií, která „říkají to, co ostatní zamlčují“. Ve skutečnosti dlouhodobě opakují stejné argumenty, jaké šíří ruská státní propaganda – od strašení eskalací až po volání po „míru za každou cenu“.

Kdo dnes v Česku hledá „druhý názor“ na válku na Ukrajině, narazí dříve nebo později na weby jako Pravý prostor nebo První zprávy. Oba se prezentují jako útočiště pro čtenáře unavené z „jednostranného“ zpravodajství velkých médií a jako prostor, kde ještě „smí zaznít i jiný pohled“. Právě tahle nálepka nezávislosti je ale první vrstvou většího problému – protože pod ní se skrývá obsah, který se v klíčových bodech téměř doslovně shoduje s tím, co dlouhodobě šíří kremelská propaganda směrem k evropskému publiku.

Server Pravý prostor v minulosti opakovaně publikoval texty, které válku na Ukrajině popisují jako beznadějný a předem prohraný konflikt, v němž je ukrajinská armáda vykreslována jako rozklížená a závislá na chaoticky dodávané zahraniční technice, zatímco veškeré tradiční zpravodajství je souhrnně označováno za „ukrajinskou propagandu“ přebíranou českými médii bez kritického odstupu. Tato rétorika – „nevěřte mainstreamu, věřte nám“ – je přitom klasickým nástrojem, jak si u čtenáře vybudovat důvěru dřív, než mu je předložen samotný prokremelský obsah.

1. Maska nezávislosti pro euroskeptické publikum

Oba weby cílí primárně na čtenáře, kteří už mají vůči Evropské unii, NATO nebo „bruselské byrokracii“ určitou míru nedůvěry. Nenabízejí se jako proruské médium – to by odradilo velkou část publika – ale jako platforma bojující proti cenzuře a jednotnému mediálnímu narativu. Tento rámec funguje jako vstupní brána: čtenář nejprve přijme myšlenku, že „ostatní lžou nebo něco zamlčují“, a teprve poté je mu servírován obsah, který systematicky zpochybňuje podporu Ukrajině a legitimitu západní reakce na ruskou agresi.

2. Strašák eskalace: válka „za humny“ Evropy

Druhým opakujícím se motivem je zveličování rizika, že se boje rozšíří na území členských států EU. Témata jako možný přesah konfliktu na Polsko, Pobaltí nebo přímo do Česka jsou podávána tak, aby v publiku vyvolala pocit bezprostředního ohrožení – a to i v situacích, kdy podobné incidenty (například pád raketových trosek na polském území) byly nezávisle prošetřeny a jejich okolnosti jsou mnohem složitější, než jak je líčí prokremelská interpretace. Cílem není informovat o riziku, ale rozdmýchat strach, který následně živí požadavek na okamžité stažení podpory Ukrajině „dřív, než nás to zatáhne do války taky“. Tím se podkopává soudržnost evropské reakce na agresi zevnitř, aniž by k tomu bylo potřeba jediného ruského vojáka na hranicích EU.

Strach z eskalace je přeložen do jediného požadavku: přestaňte Ukrajině pomáhat, než bude pozdě. Otázka, kdo válku skutečně rozpoutal a kdo ji může ukončit, se v tomto rámci ztrácí.

3. „Mír za každou cenu“ jako legitimizace kremelských požadavků

Třetím narativem je apel na okamžité ukončení bojů výměnou za obnovení „pragmatických“ vztahů s Moskvou – bez ohledu na to, jaké územní nebo politické podmínky by takový „mír“ ve skutečnosti obsahoval. Slovo mír zde funguje jako emocionálně nezpochybnitelná hodnota, kterou je těžké veřejně odmítnout. Problém je, že takto podaný požadavek fakticky kopíruje ruské maximalistické pozice a přenáší odpovědnost za pokračování války z agresora na ty, kdo se agresi brání nebo ji odsuzují – tedy na Ukrajinu a její spojence.

4. Sankce a tlak na Moskvu jako „zbytečné utrpení“ Ukrajiny

Posledním klíčovým prvkem je tvrzení, že snaha přimět Rusko k jednání pomocí sankcí nebo vojenské podpory Ukrajiny je marná a jen prodlužuje „tragédii ukrajinského lidu“. Tento argument obrací logiku odpovědnosti naruby: místo aby vinu za utrpení nesl agresor, je vina symbolicky přenesena na ty, kdo se snaží agresi omezit. Zároveň se tím podkopává důvěra evropské veřejnosti v to, že konsolidovaný tlak – sankce, izolace, vojenská pomoc – vůbec může fungovat, a otevírá se prostor pro požadavek na jednostranné ústupky.

Poznámka k metodě: Uvedené narativy nejsou ojedinělými výroky jednotlivých autorů, ale opakujícím se vzorcem, který se dlouhodobě objevuje napříč prokremelsky orientovanými weby v Evropě a byl opakovaně popsán českými fact-checkingovými iniciativami i analýzami zaměřenými na ruské vlivové operace. Text je analytickým materiálem, nikoli přepisem tvrzení uvedených webů jako ověřených faktů.

Pro čtenáře z toho plyne jednoduché doporučení: nezávislost média se nepozná podle toho, jak moc samo sebe takto nazývá, ale podle toho, zda dokáže obhájit svá tvrzení ověřitelnými fakty a zda nabízí skutečně pluralitní, a ne jen jednostranně vychýlený, pohled na válku, kterou Rusko vede proti Ukrajině již více než deset let.

Autor: Peter Jelen