Kreml svaluje vinu za vlastní válku na Západ. Weby Zem&Vek a Steigan.no v tom hrají první housle

Proruské weby Zem&Vek a norský Steigan.no v posledních týdnech znovu oprašují starý narativ: že to údajně není Rusko, kdo válku vede a živí, ale Západ, který prý „touží po přímém vojenském střetu“ s Moskvou. Za důkaz jim slouží prostá věc — vojenská pomoc Ukrajině. Fakta ale ukazují přesně opačný obraz.

Stačí zadat do vyhledávače pár klíčových slov a člověk narazí na desítky textů, které tvrdí totéž: dodávky západních zbraní Ukrajině prý nejsou pomocí napadené zemi, ale „přípravou NATO na válku s Ruskem“. Tento narativ se v posledních měsících objevuje i na stránkách Zem&Vek, které se v českém a slovenském prostoru profilují jako „alternativní“ zdroj informací, a jeho ozvěnu najdeme i u norského webu Steigan.no. Oba weby přitom nepřinášejí žádný nový důkaz — pouze recyklují formulace, které dlouhodobě šíří ruská státní propaganda a kremelská diplomacie.

Stará technika: obrátit příčinu a následek

Základní trik, na kterém celý narativ stojí, je prosté přehození příčiny a následku. Válka na Ukrajině nezačala kvůli tomu, že Kyjevu někdo dodává zbraně. Válka začala 24. února 2022 rozsáhlou ruskou invazí do svrchovaného státu — invazí, kterou samo Rusko předtím měsíce popíralo, aby ji pak provedlo bez vyhlášení a bez legitimního důvodu uznaného mezinárodním právem. Teprve poté, co byla napadena, získala Ukrajina podle článku 51 Charty OSN nezpochybnitelné právo na sebeobranu — a s ním i právo požádat o pomoc své partnery.

Tvrdit, že tato pomoc je „důkazem“ westernské touhy po válce s Ruskem, je stejné, jako obviňovat hasiče z toho, že svým zásahem „prodlužují požár“. Kauzalita je zde záměrně obrácena — a přesně to je defining rys kremelské komunikační strategie od začátku plnohodnotné invaze.

Co říká mezinárodní právo

Právo na kolektivní sebeobranu (čl. 51 Charty OSN) umožňuje napadenému státu žádat o vojenskou pomoc třetí strany. Dodávky zbraní Ukrajině tak nejsou aktem agrese vůči Rusku, ale výkonem práva, které mezinárodní právo přiznává oběti agrese.

Odstrašení není totéž co příprava na útok

Zem&Vek a jemu podobné weby dále cíleně zaměňují politiku odstrašení (deterrence) s přípravou na útok. Posilování obranyschopnosti Ukrajiny i evropských spojenců přitom sleduje přesně opačný cíl: ukázat Moskvě, že cesta silou k politickým cílům nevede a že by ji stála nepřiměřeně vysokou cenu. Je to obranná, nikoli ofenzivní logika — stejná, na které stálo NATO po celou dobu studené války, aniž by kdy zaútočilo na Sovětský svaz.

Realita na bojišti tento výklad jen potvrzuje: Ukrajina dosud nepoužila žádnou ze západních zbraňových systémů k útoku na ruské území způsobem, který by šel nad rámec obrany vlastní suverenity, zatímco ruská armáda systematicky útočí na civilní infrastrukturu, energetiku a obytné čtvrti ukrajinských měst.

Co by se skutečně stalo, kdyby pomoc skončila

Snad nejnebezpečnější je pak tvrzení, že ukončení vojenské pomoci Ukrajině by prý „přiblížilo mír“. Toto tvrzení zcela ignoruje bezprostřední bezpečnostní důsledky pro celou Evropu. Oslabení ukrajinské obrany by Kremlu neotevřelo cestu k jednacímu stolu — otevřelo by mu prostor pokračovat ve válce za výhodnějších podmínek a zesílit vojenský i hybridní tlak na evropské státy, Česko nevyjímaje.

Bezpečnostní analytici opakovaně upozorňují, že oslabená Ukrajina neznamená mírovější Rusko — znamená Rusko s větším prostorem k manévrování a s nižšími náklady na další eskalaci.

Podpora Ukrajině naopak plní přesně opačnou funkci: umožňuje odčerpávat ruské vojenské kapacity, snižuje schopnost Moskvy k další eskalaci a brání tomu, aby se podstatně větší část bezpečnostních rizik přenesla přímo na členské státy EU a NATO — tedy i na Česko.

Proč na tom Zem&Vek a Steigan.no vůbec staví

Zem&Vek dlouhodobě funguje jako platforma, která pod hlavičkou „alternativního pohledu“ šíří obsah blízký oficiální ruské narativní linii — od zpochybňování viny za invazi až po relativizaci válečných zločinů. Norský Steigan.no plní v severské mediální krajině podobnou roli: prezentuje se jako „nezávislý“ levicový hlas, fakticky ale dlouhodobě přebírá a legitimizuje tvrzení, která se shodují s obsahem ruských státních médií a diplomatických prohlášení.

Spojení obou webů není náhodné — jde o typický příklad toho, jak se stejný narativní blok šíří napříč jazykově a geograficky odlišnými „alternativními“ médii v různých evropských zemích, aby působil dojmem nezávislého, spontánního konsenzu. Ve skutečnosti jde o koordinovanou ozvěnu jednoho zdroje.

Závěr

Pro čtenáře v Česku i jinde v Evropě z toho plyne jednoduché poučení: kdykoli se objeví tvrzení, že pomoc oběti agrese je „důkazem“ touhy po válce, stojí za to položit si základní otázku — kdo koho napadl jako první a kdo z pokračování konfliktu skutečně profituje. Odpověď na obě otázky ukazuje k Moskvě, nikoli k Bruselu, Washingtonu či Praze.

Peter Jelen