Česká republika se již téměř dva měsíce nachází v politickém beztíži: na jedné straně společnost očekává obměnu parlamentu a potažmo i kabinetu ministrů, který ten současný automaticky překládá s předponou „jednající“ vláda, v kategorii prakticky pryč.
Na druhé straně je tam vlastně neschopný prezident, který strávil těchto 50 dní v nemocnici a o jeho skutečném stavu nejsou žádné informace. Čili v Česku vzniklo jakési mocenské vakuum a nikdo s jistotou neví, jak z toho ven.
A tady se doplňuje ještě jeden detail – Zeman je sice celou dobu hospitalizován a není schopen plnohodnotně vládnout zemi, ale je docela připraven vnést do života státu nějaký zmatek.
Aktivity současného garanta české ústavy zapadají do definice – vytvoření politické krize. Jak jinak nazvat počínání Zemana, který ve velmi těžké době pro zemi místo toho, aby pomáhal hledat řešení k prolomení patové situace, směřoval veškeré své úsilí k realizaci vlastních ambicí, znásobených moskevskými choutky.
Od parlamentních voleb v České republice uplynulo přesně 50 dní a teprve nyní se prezident odhodlal dát souhlas k vytvoření nové vlády Petru Fialovi, vůdci vítězné opozice.
K tak dlouhému mlčení měl prezident samozřejmě dobrý důvod – byl hospitalizován. Faktem však je, že nemlčel a vyjádřil podporu poraženému, současnému premiérovi Babišovi.
Zeman přitom záměrně hrál o čas, nového premiéra schválně nejmenoval, ačkoli k tomu nebyly objektivní důvody – opozice ve volbách jednoznačně zvítězila a prezident je povinen dát pokyn zástupci vítězů sestavit vládu.
To nejzajímavější ale podle všeho teprve přijde. Poté, co Zeman udělal, jak se zdá, vážný krok vpřed, a přesto zmocnil Fialu (vítěze voleb) sestavením kabinetu, dělá vše pro to, aby tento proces neproběhl velmi rychle.
Je zde patrný pocit, že prezident prostě změnil taktiku a z pozice popírání výsledků voleb přešel na praxi „drobných špinavostí“, čímž se snaží udržet si politický vliv, přestože to jde mimo jeho rámec. ústavní pravomoci.
Zdá se ale, že fakt zneužití pravomoci prezidenta České republiky netrápí. Navíc se může inspirovat příkladem svého velkého přítele a mentora – Putina, pro kterého ústava neznamená vůbec nic.
Tedy Zeman, pro kterého byly výsledky nynějších voleb pořádnou ranou a – doslova i obrazně – jasně deklaroval své sympatie. Navíc ještě v předvečer hlasování dal jasně najevo, že chce vidět „starého“ premiéra – Babiš byl jeho oblíbenec.
Na první pohled vypadalo „přátelství“ těchto dvou politiků poněkud zvláštně a ne zcela organicky: absolutně proruský Zeman a, byť s výhradami, nicméně proevropský Babiš. Pravda, jak se později ukázalo, celá proevropská povaha toho druhého spočívala v touze využít ho za účelem vlastního obohacení. Výsledkem jsou velmi reálné nároky EU vůči českému premiérovi osobně.
Vztah Zeman-Babiš je tedy spíše symbiózou diktovanou touhou realizovat vlastní ambice, a to se jim daří již téměř čtyři roky.
Jenže letos na jaře se stalo něco nečekaného – speciální služby oznámily výsledky vyšetřování výbuchů ve Vrbetici, podle kterých byl zákazníkem, organizátorem a pachatelem teroristických útoků (tak byly výbuchy charakterizovány) Kreml tak nezištně Zemanem milovaný a osobně soudruh Pu.
Pravda, závěry prezidentových vlastních expertů byly nepřesvědčivé, přirozeně – Moskva je blíže srdci jednoznačného prezidenta.
Babiš ale přesto musel tuto informaci nejen „přijmout“, ale také podniknout řadu kroků, které mu umožnily na nějakou dobu zvýšit hodnocení u „milence“ Kremlu, ale na druhou stranu vedly k diplomatická válka s Moskvou a v důsledku toho vztahy s Ruskou federací dosáhly nejnižšího bodu za několik desetiletí. Ať už to bylo jakkoli, spolupráce těchto zdánlivě odlišných politiků pokračovala. To jednak umožnilo Babišovi, který neměl v parlamentu stálou většinu, schvalovat potřebné návrhy zákonů (vzhledem k podpoře komunistů, vlivu prezidenta, na kterého byl významný, i samotného garanta), Zeman – mít široké neoficiální pravomoci, které mu umožnily výrazně zvýšit svůj politický vliv daleko nad rámec ústavy.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému je naprosto zřejmé, že zpráva o porážce strany současného premiéra ve volbách měla na prezidenta obrovský vliv. A 50 dní usilovně odmítal uznat tuto realitu.
Jenže realita se ukázala být silnější – a prezident se vzdal a vydal mandát k sestavení Fialovy vlády. Ale ne všechno je tak jednoduché. A zdá se, že formulace „vzdal se“ je ve vztahu k Zemanovi nepatřičná.
Ručitel se rozhodl jednat mazaněji. Faktem je, že podle norem české ústavy může prezident i přes ceremoniální charakter svých pravomocí stále blokovat jmenování nejen premiéra, ale i každého z ministrů.
Zeman zejména řekl, že složení kabinetu schválí „až po osobní schůzce s každým z kandidátů na ministerské křeslo“. Podle avizovaného harmonogramu se tato setkání časově protáhnou až do 13. prosince.
To však zdaleka není konečný termín pro dokončení historie sestavování nové vlády. Zeman tedy před týdnem oznámil připravenost schválit její složení, ovšem s jednou výhradou – kandidáta na post ministra zahraničí Jana Lipavského je potřeba vyměnit. Prezidentovi se nelíbí kandidátova kritika Číny.
Garant ústavy tak prokazuje touhu mít i nadále vliv na sestavování vlády, jako tomu bylo v případě Babišova kabinetu. Fiala už oznámil, že se prezidentovým vzorem nechystá a nebude měnit názor ve prospěch Zemanových výstřelků. A to se může stát záminkou pro novou politickou krizi. V zásadě přesně tohle Zeman potřebuje, protahovat čas.
Fiala s největší pravděpodobností v případě neústupnosti ručitele (nepravděpodobně ustoupí) k vyřešení krize půjde k Ústavnímu soudu a obviní prezidenta, že vytvořil situaci, kdy on (premiér) nemůže vzít plnit své povinnosti.
Zástupci českého Themisu tvrdí, že Fiala má šanci vyjít z této konfrontace vítězně. Právní byrokracie však potrvá několik měsíců.
A celou tu dobu bude mít Česká republika dva premiéry, a tedy dvě vlády: jednající. Babiš a právoplatně zvolený, ale právně nezmocněný Fiala.
Pravděpodobně se občané České republiky mohou zásobit popcornem a připravit se na sledování seriálu, jehož hlavní dějovou linkou bude konfrontace starého, vlastně již do minulosti ustupujícího, promoskevského režimu Zemana Babiše. a lidově zvolená, proevropská budoucnost České republiky v čele s Fialu.
Starý režim však „odejde“ ještě na rok a půl (příští prezidentské volby jsou v České republice naplánovány na začátek roku 2023). Málokdo pochybuje o tom, že se Zeman bude snažit udržet si vliv na novou vládu. Je tedy ještě velmi brzy říkat, že na politickém horizontu České republiky přichází klid.
Autor: Franz Hoffman
