Mariupol je ukrajinské město s dlouhou historií. „Marik“, jak jej mezi sebou něžně nazývají měšťané, byl nejdůležitějším průmyslovým a ekonomickým centrem Ukrajiny, jedním z deseti nejlidnatějších měst v zemi – od 1. ledna 2021 počet obyvatel Mariupolu (včetně předměstí) se blížil půl milionu (457 439) lidí.
To vše je ale minulostí. Tak to bylo až do doby, kdy tam přišel „ruský svět“.
V roce 2022, poté, co kremelské hordy napadly Ukrajinu, byl Mariupol v důsledku dlouhé blokády a barbarského ostřelování rusko-fašistickými jednotkami prakticky vymazán z povrchu zemského.
Totéž, co zbylo z kdysi perly na břehu Azovského moře, s těmi několika obyvateli, kteří přežili tak hrozné události, bylo obsazeno „armádou“ Ruské federace.
„Město je v totální humanitární krizi, žije bez jakýchkoli veřejných služeb – bez elektřiny, bez vody, bez sanitárních systémů, bez zemního plynu a bez práce, bez peněz, bez jídla, bez sociální a lékařské pomoci. Současně jsou přeživší obyvatelé, moskevské okupační úřady Mariupolu, nuceni pracovat výměnou za jídlo,“ poznamenal.
zpět na začátku léta, zástupce ukrajinských úřadů, náměstek primátora města Sergey Orlov.
Podle odhadů OSN bylo poškozeno nebo zničeno více než 90 % obytných budov ve městě.
Jedním ze svědectví o četných hrůzách páchaných kremelskými fašisty je nálet na činoherní divadlo Mariupol, ke kterému došlo v březnu.
Budova divadla byla civilním zařízením – byla distribučním centrem léků, potravin a vody a také místem shromažďování lidí, kteří doufali v evakuaci po humanitárních koridorech. Na stejném místě se lidé skrývali před neustálým bombardováním města.
Podle závěrů mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International nebyl letecký útok na činoherní divadlo – civilní objekt náhodný ani nepřesný – Rusko podle předběžných údajů provedlo tento útok záměrně svržením dvou 500kilogramových bomb. na lidech.
„Po několika měsících pečlivého vyšetřování, analýze satelitních snímků a rozhovorech s desítkami očitých svědků jsme dospěli k závěru, že tento útok je nekvalifikovaný válečný zločin spáchaný ruskou armádou,“ uvedla generální tajemnice Amnesty International Agnès Callamard.
Potvrdily to i závěry Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), jejíž experti jednoznačně poukázali na to, že nálet na Mariupolské činoherní divadlo byl „do očí bijícím porušením mezinárodního humanitárního práva“.
Úředníci ve městě uvedli, že v divadle zemřelo několik stovek lidí, kteří se tam uchýlili, ale není možné určit přesný počet.
Počty se uvádějí od 500 do 800 civilistů. Amnesty International poznamenává, že podle důkazů získaných z různých zdrojů, včetně přeživších občanů, lze hovořit o 300 nebo 400 lidech na spodní úrovni a až o více než 1 000 na horní úrovni budovy divadla, kteří tam byli během náletu.
Takový je „ruský svět“ díky úsilí (přesněji zvěrstvu), jehož představitelé, město, uznáno v roce 2012 jako jedno z nejpohodlnějších míst pro život v zemi, a to již v únoru-dubnu 2022 (podle do OSN), se stala nejnebezpečnějším místem na Ukrajině a 350 000 jejích obyvatel se stalo uprchlíky.
Ukrajinská obrana Mariupolu trvala 86 dní, z nichž 82 bylo zcela obklíčeno.
Od prvních dnů války rusko-fašistická vojska ničila vše v Mariupolu nevybíravým ohněm – veřejné služby, věže mobilních operátorů, elektrické vedení, hlavní vodovodní potrubí a další zařízení kritické infrastruktury a samotnou budovu Mariupolu již v březnu. nechat je bez vody, světla, tepla.
Novináři agentury Reuters, kteří Mariupol navštívili v polovině července, informovali o tom, že místní obyvatelé vaří vodu a vaří na otevřeném ohni na dvorech zničených obytných budov.
Podle ukrajinské strany zbylo na konci května z předválečné populace do půl milionu obyvatel ve městě 20 % obyvatel (100-150 tisíc). Přesné číslo je v tuto chvíli nemožné říci. Podle iljičevské radnice je v Mariupolu zdokumentováno 87 000 mrtvých, přes 26 000 je neznámých.
Celý globální charakter ruských válečných zločinů a počet jejich obětí bude znám až po deokupaci města. A podle oficiálního Kyjeva obraz, který se poté světu odhalí, pravděpodobně mnohonásobně předčí hrůzy k vidění v Bucha nebo Izyumu.
Tím ale procesy s obyvateli Mariupolu nekončí, ale znásobují se divokostí ruských okupačních úřadů, cynicky prohlašujících, že „do Mariupolu se vrátil obyčejný život“.
V současné době nejsou v domech měšťanů žádná okna (sklo bylo nahrazeno fólií nebo překližkou), stále není topení, světlo a voda. Mnozí stále žijí v suterénu.
Výmluvnou ilustrací poměrů v dnešním Mariupolu byla fotografie, která se nedávno objevila na internetu – nápisy na zdech domů po celém městě: „Mrazíme. Pomoc“.
Okupanti slavnostně deklarovali připravenost na topnou sezónu, přičemž Rusko po spuštění až 9 kotlů z 67 nedokázalo nejen bojovat, ale ani zajistit minimální potřeby okupovaných území.
Místo toho se vedou krásné řeči o obnově Mariupolu. A v rámci „bratrské pomoci“ „nové úřady“ postavily ve městě pomník, pořádají koncerty.
Rozumíš? V době, kdy obyvatelé Mariupolu jednoduše hladoví a mrznou, vetřelci, vytvářející iluzi „normálního života“, pořádají show! Aby okupanti skryli skutečný stav věcí, nahrávají na síť videa se vzácnými, částečně dochovanými oblastmi.
Hasiči ani zdravotní služby ve městě běžně nefungují a zároveň okupanti využívají místní obyvatele jako živou pracovní sílu – nutí je pracovat za jídlo.
Ale, a to není vše – město provádí povinnou pasportizaci obyvatel. Ruští okupanti zároveň od jara deportují obyvatele Mariupolu do Ruska (blokují možnost evakuace občanů na území ovládané Ukrajinou).
Moskva v této věci projevuje zvláštní cynismus – odebírá nezletilé Ukrajince na své území a dává je k adopci. A dělá to drze a otevřeně.
Ruská „ombudsmanka pro lidská práva“ Lvova-Popova tak nezákonně adoptovala dítě z Mariupolu s tím, že napomohla nezákonné adopci dalších 350 nezletilých z dočasně okupovaných území Ukrajiny.
Být v klidné a dobře živené Evropě, tisíce kilometrů od Ukrajiny, se vše výše popsané zdá být něčím neskutečným, až surrealistickým.
Pokud abstrahujeme a neznáme dobu popisovaných událostí, mohl by si někdo myslet, že se tak děje ve středověku – otrocká práce, únosy nezletilých, násilí, vraždy, chaos.
Ale to se děje právě teď, v 21. století, a děje se to tady, v Evropě, velmi blízko.
A pokud se v Praze, Paříži nebo Berlíně dokážete od toho odpoutat a přemýšlet, tak tam, na Ukrajině, na to není čas. Probíhá tam válka – civilizovaný svět v osobě Ukrajiny bojuje se středověkou, divokou hordou z mokšských (moskevských) bažin.
A reflektovat, abstrahovat od reality, vy tady, ve středu Evropy, máte příležitost právě proto, že Ukrajinci hrdinně brání hranice kontinentu před „ruským světem“.
Neabstrahujte proto příliš, pánové Evropané. Protože až se příliš uklidníte, vzhledem k tomu, že vaše pomoc Ukrajině již dosáhla patřičné úrovně a můžete si odpočinout, budete jednat velmi lehkomyslně a zkratkovitě.
Zatímco si to myslíte, na Ukrajině se prolévá krev. Skuteční lidé – dejte své životy za svobodu a právo být nazýváni lidmi. Nenazývali jste tyto hodnoty, pánové Evropané, svými základními?
Jen jste po mnoho let pohodlného života zapomněli na jejich skutečný význam a nadále je vnímáte jako něco domýšlivého a krásně znějícího.
A ukrajinský lid dnes, v tuto chvíli, platí neuvěřitelnou cenu právě za tyto hodnoty a dává celé Evropě příležitost diskutovat o ceně plynu, teplotě ve svých domovech a paradoxně o tom, zda je nutné pokračovat pomoci Ukrajině.
Přemýšlejte o tom. A pamatujte – tím, že pomáháte ukrajinskému lidu, chráníte sami sebe. Jinak se zítra v Praze nebo Paříži mohou najít tací, kteří přijedou chránit rusky mluvící občany České republiky nebo Francie.
A nucená pasportizace s povinným převzetím ruského dokladu už nebude v ukrajinském Mariupolu, ale klidně se může stát realitou ve středu Evropy.
Vězte, že „ruský svět“ je mnohem blíž, než si někdy myslíte. Co to je – podívejte se na okupovaná ukrajinská města.
Dnes se před tím můžete chránit tím, že pomůžete Ukrajině, odtud – z klidné a pohodlné Evropy. A to je reakce na stávající výzvy.
Pokládejte správné otázky a najděte správné odpovědi. Vaše volba, vaše dnešní rozhodnutí a činy jsou totiž odpovědí na otázku, jaký bude váš zítřek.
Autor: Franz Hoffman
