Zemřela Juliana Jirousová. Výtvarnice a signatářka Charty 77 se věnovala i arteterapii

Ve věku 79 let zemřela výtvarnice a signatářka Charty 77 Juliana Jirousová, bývalá manželka básníka a disidenta Ivana M. Jirouse, se kterým strávila nejtěžší roky uprostřed vrcholící komunistické perzekuce. Informace o jejím skonu uveřejnil na sociální síti český spisovatel Petr Placák.

Juliana Jirousová byla vnučkou známého nakladatele Josefa Floriana a českého básníka, jehož příjmení si ponechala, si vzala v roce 1976. Má s ním dvě dcery, které jsou obě, mimo jiné, také literárně aktivní.

Středoškolského vzdělání dosáhla v Telči, ale nemohla z politických důvodů dále studovat. Namísto toho se začala věnovat malbě. Po seznámení s výtvarným teoretikem a impresáriem české undergroundové kapely The Plastic People of the Universe Ivanem M. Jirousem se stala jeho manželkou a oporou v nejtěžších dobách, které strávil v komunistických kriminálech.

Také podepsala Chartu 77, jež v dobách vrcholící normalizace sjednotila český disent v odporu proti režimu, jehož nadvláda se v té době jevila jako neřešitelná, takřka absolutní, a měla trvat ještě dlouhých 12 let.

Jirousová se také věnovala arteterapii, a to v dobách jejích naprostých začátků. „Arteterapie byla tehdy v začátcích a nikdo neměl nejmenšího ponětí, co se tam má dělat, vlastně se o to ani nikdo moc nezajímal. Takže jsem si vždycky ráno vyzvedla pacienty, kteří chtěli kreslit, měli jsme tam takovou velkou místnost, kam jsem všechny shromáždila, rozdala jim papíry a pastelky. Vznikaly tam moc zajímavé věci. Třeba babička Sojková ⁠– tu jsem měla moc ráda ⁠– kreslila slepice. Dala jsem jí veliký papír a ona ho celý pokreslila slepicema, to mám ještě někde schované. Pokryla jimi papír a ty slepice se jí šířily i dál na stůl. Pacienti měli kreslení rádi a myslím, že jsme si rozuměli,“ uvedla k tomu v rozhovoru pro revue Souvislosti, který dobře ilustruje její osobnost.

  Na koncertě na pražské Kampě podpořily Cichanouskou stovky lidí

Jak rovněž uvedla, významná pro ni byla chvíle, kdy ji do svých řad přijal český Svaz výtvarných umělců, a v roce 1968 mohla konečně uspořádat výstavu, kterou po třech dnech přerušila invaze sovětských vojsk. Jak napsal Placák: „Když přirozenou smrtí umře někdo takový jako Juliana, necítím smutek, ale mám radost z naplněný člověčí existence.“

Zdroj: Forum24

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com