Od ruské celoplošné invaze na Ukrajinu nabývá připomínka 21. srpna 1968 na významu. Invaze „bratrských armád“ ze srpna 1968 definitivně potvrdila, že poststalinský brežněvovský Sovětský svaz pokračuje v carské politice rozšiřování impéria. A útok z 24. února 2022 ukázal, že dnešní putinovské Rusko není jiné.
Že jsou poválečný Sovětský svaz a dnešní Rusko expanzivní imperiální mocností, ukázaly už jiné akce, ale právě tyto jsou nejvíce signifikantní.
Sovětský svaz se snažil obnovit impérium už na začátku druhé světové války, když si s nacistickým Německem rozdělil Polsko, připojil pobaltské republiky a zaútočil na Finsko. To vše se ale trochu ztratilo v divokém víru válečných událostí. Jak to bude po ní za studené války, jasné nebylo, protože Jugoslávie se dokázala vymanit ze sovětského jha a Stalin na to nezareagoval silou. Že však Moskva nedovolí další erozi „tábora míru a socialismu“, jak se říkalo východnímu bloku, se ukázalo v Maďarsku v roce 1956. Tam však přece jen šlo o povstání v poražené zemi, která stála na straně nacistické Velkoněmecké říše.
V případě Československa už bylo jasné, že Moskvě jde o plnou kontrolu nad jejími satelity. ČSSR přitom nemínila opustit cestu budování socialismu ani Varšavskou smlouvu. Imperiální ledví Moskvy se ukázalo v celé své nahotě.
A stejně tak už v devadesátých letech bylo patrné, že si Rusko chce ponechat vliv nad postsovětskými zeměmi a případně jim uzmout nějaké území či na něm vytvořit iredentistickou enklávu a upevnit ruskou pátou kolonu. Nejvíce vidět to bylo v moldavském Podněstří a v Gruzii. Do té nakonec Rusko v roce 2008 vojensky vpadlo. Pravý záměr Ruska ovšem tehdy trochu zakrývala neobratná politika gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, který se rozhodl připojit silou separatistickou Jižní Osetii, před čímž ho Moskva varovala. V roce 2014 následovala ruská anexe Krymu a útok v únoru 2022 na Ukrajinu pak jasně potvrdil, že Moskvě nejde o pomoc ruskojazyčným menšinám, ale o územní zisk přesně v carském duchu.
Ukrajina se však na rozdíl od Československa rozhodla bránit. Byla v jiné situaci, osm let čelila agresi na Donbasu, kde separatisty podporovalo vojensky i finančně Rusko, a už dostávala západní pomoc. S něčím takovým socialistické Československo počítat nemohlo, navíc by čelilo půlmilionové armádě tvořené vojáky pěti zemí s více než 6000 tanky.
Ovšem vývoj po invazi měl devastující dopad. Lidé pochopili, že nemá cenu se jakkoli angažovat, protože tu rozhodují jiní – Sověti a jejich přisluhovači, kteří odváděli za normalizace špinavou práci. Kádrovali své spoluobčany, vylučovali je ze strany, připravovali je o kariéru, bránili jim v tom, aby vykonávali svou práci, a nutili je dělat podřadná zaměstnání, takže společnost přicházela o schopné experty. Každý měl pochopit, že nemá hasit, co ho nepálí, a pak ho režim nechá vegetovat.
Normalizaci neprováděli Sověti, nýbrž naši spoluobčané, kteří pochopili, odkud vítr vane a jaké z toho mohou mít výhody. Ono se jim nelze moc divit. Elity pražského jara s výjimkou Františka Kriegla ostudně selhaly. Týden po invazi politici podepsali Moskevské protokoly, jimiž přijali invazi, schválili „dočasnou“ přítomnost sovětských vojsk, přistoupili na kádrové změny ve vedení, souhlasili s obnovením cenzury a plně se podřídili Moskvě. Udělali to ve velmi obtížné situaci, kdy byli uneseni do Moskvy a báli se o život, a ne každý měl morální sílu a odvahu Kriegla. Po návratu však ochotně plnili příkazy Moskvy a jí věrných soudruhů. To mělo zničující dopad na společnost.
Ukrajina se tomuto scénáři vyhnula, byť i jí hrozil. Invaze byla plánována velmi podobně. Ruské vedení počítalo, že po pár dnech bude v Kyjevě a dosadí tam své lidi věrné Moskvě. Co by následovalo, si asi každý dovede představit. Normalizace by proti tomu byla čajíček. Společnost by byla rozvrácena a zastánci nezávislé a svobodné Ukrajiny tvrdě pronásledováni a likvidováni. Mrtvých by bylo míň, i když by byli, ale mnozí by skončili v nějaké obdobě gulagu.
Volodymyr Zelenskyj však nabídku USA, že mu zajistí cestu do bezpečí, odmítl dnes už slavnou větou: „Potřebuji munici, ne odvoz.“ Ruský scénář se zhroutil. Místo rychlého převzetí moci se rozhořela válka, jakou Evropa nezažila od druhé světové. A Ukrajina s pomocí Západu silnějšímu Rusku vzdoruje už dva a půl roku – za cenu ohromných obětí. Dobře chápu, že jejich množství vyvolává v mnohých pocit, že by bylo lepší, kdyby Ukrajina přistoupila na mír výměnou za území. Tito lidé by si však měli uvědomit, jak strašný dopad by to mělo na ukrajinskou společnost. Miliony lidí – pokud by neutekly – by na nově obsazených územích musely přijmout ruské občanství a žít pod ruskou knutou jako druhořadí občané. Vedení země by přijetím potupné kapitulace ztratilo důvěru obyvatel a Rusko by dělalo vše pro to, aby se k moci dostala nějaká loutková vláda a provedla brutální čistky.
Pokud se podívám na dopad normalizace, dává smysl, že se Ukrajina Rusku postavila a stále s ním bojuje, i když výsledek konfliktu je těžké predikovat. Rozhodně však bude postavení Ukrajiny lepší, než kdyby Zelenskyj utekl a moci se chopili jiní.
Zdroj: novinky.cz
