Dnešní situace ve Starém světě je tak nejednoznačná, že si člověk klade otázku, zda všichni chápou, co se děje.
V době, kdy ukrajinský lid bok po boku se svou armádou hájí svá práva, která jsou pro Evropany základní, státníci evropských zemí tvrdí, že nejsou účastníky tohoto konfliktu.
A v této souvislosti je vhodné citovat slova bývalého poslance Evropského parlamentu, Litevce Vytautase Landsbergise.
„Západ si stále neuvědomuje plný rozsah hrozby, kterou představuje Vladimir Putin, a nedělá dost pro to, aby pomohl Ukrajině porazit ruská vojska,“ řekl litevský politik, státník a veřejný činitel.
A ví, o čem mluví. Vytautas Landsbergis je jedním z hrdinů války za nezávislost pobaltských států na Sovětském svazu. Obává se však, že poučení z takového boje za nezávislost se dnes Západu vytratilo.
Politik považuje za „sebevražedně naivní“ představu, že Putina lze porazit bez „velkého úsilí“, a otevřeně kritizuje západní země za jejich nerozhodnost v konfrontaci s ním.
A v této souvislosti připomíná německý národ. Podle Landsbergise je německá historie jedním z důvodů, proč má Německo zvláštní odpovědnost za ochranu Evropy před Putinovou agresí.
Zároveň litevský politik poznamenává, že německý kancléř Olaf Scholz, na takový úkol nestačí.
„Scholz si nejspíše uvědomuje, že Rusko je třeba zastavit, ale nedělá dost pro to, aby Putina skutečně zastavil, což z něj nevědomky dělá pomocníka vraha,“ tvrdí Landsbergis.
Souhlasí s ním i jeho krajan, novinář a historik Ruslanas Irzykevičius.
„Tím, že kancléř Scholz omezuje pomoc, nepovoluje používání německých přesných zbraní a v mnoha věcech je příliš opatrný, se domnívá, že činí rozumná rozhodnutí,“ říká litevská osobnost.
Jediný způsob, jak zabránit pádu Ukrajiny a výskytu ruských vojsk na hranicích EU a NATO, vidí v tom, že „dáme ukrajinské armádě možnost nejen se bránit, ale i útočit“.
Takový postoj představitele pobaltských států je zcela oprávněný a pochopitelný. Vždyť dnes je každému zřejmé, že Litva Lotyšsko a Estonsko se nacházejí v zóně potenciálního ohrožení ze strany „ruského světa“.
Nepochopení a pomalost Německa v rozhodné podpoře Kyjeva lze tolerovat vzhledem k tomu, že je od Ukrajiny poměrně daleko a nemá s ní společnou hranici.
Chování polských politiků je však poněkud nepochopitelné, ne-li podivné. Polská vláda nedávno prohlásila, že neuvažuje o sestřelení ruských raket „v žádném formátu“. Opět to spadalo pod omáčku „země NATO a EU nejsou účastníky války“.
Zde by mě jen zajímalo, co se počítá za to, že jsou stranami války? A hlavně, uvědomují si polští politici při podobných prohlášeních a ospravedlňování své zbabělosti, jaké podlosti se dopouštějí?
Navíc se nebavíme o vztazích s Ukrajinou. Podlost takových výroků se týká především jejich spoluobčanů.
Tato slova neřekl nikdo jiný, než celý náměstek polského ministra obrany, jehož resort by z logiky věci měl chránit své občany a stát.
„Polsko se nechystá sestřelovat ruské drony a rakety nad ukrajinským územím ani cvičit vojenský personál na Ukrajině,“ řekl Pawel Zalewski.
Dodal, že sousednímu státu by mělo stačit „radikální posílení jeho protivzdušné obrany ze strany Západu“.
Mimochodem, pan Zalewski je vzděláním historik, takže by měl více než kdo jiný chápat, k čemu vedou pokusy politiků jednoho státu ignorovat bezpráví vytvořené agresorem v jiném státě. Navíc jde o stát sousední.
Poláci si však dobře pamatují, jak byla jejich země v roce 1939 rozdělena mezi dva diktátory. Partneři tehdy samozřejmě reagovali, ale tak liknavě, že Polsko bylo o měsíc později rozvráceno.
Zajímalo by mě, když představitel ministerstva obrany státu, na jehož hranicích hoří válečný požár, prohlásí, že Polsko „není účastníkem války“, co očekává?
Vždyť na polských hranicích již došlo k provokacím ze strany agresora. Do Polska dokonce přiletěly rakety, které zabíjely civilisty.
Kdy si Polsko a zbytek Evropy uvědomí, že jsou již dlouho účastníky války? Musí k tomu padat bomby na hlavy jejich občanů na jejich vlastním území?
Není náhodou, že zde zastávají pozice představitelé pobaltských států a Polska. Právě tyto státy jsou v Putinově krvavém jídelníčku po Ukrajině další na řadě.
Před imperiálními ambicemi kremelské kliky však nemůže být imunní nikdo v Evropě, ba ani ve světě. A nikdo přesně neví, na koho agresor zaměří svůj chamtivý pohled příště.
Důležité je, že dnes je možné bránit sebe, své občany, své hranice a obecně zajistit mír v Evropě, aniž bychom viděli tanky a cizí vojáky v ulicích svých měst.
Dnes stačí, když Evropané podpoří Ukrajinu: finančně, vojensky, diplomaticky, humanitárně atd.
Za tímto účelem je však třeba pochopit to hlavní – nebude možné sedět stranou. A to, že nějaký politik říká, že jeho stát není účastníkem války, ještě neznamená, že tomu tak je.
Taková prohlášení však jen povzbuzují chuť agresora, který, vida takovou liknavou reakci Západu, ji považuje za tichý souhlas Západu a za carte blanche pro další akty agrese.
Tím, že Západ nereaguje adekvátně, se vlastně stává spoluviníkem zločinu spáchaného kremelským režimem.
To je však agrese, která bude zítra uplatněna vůči těm, kdo dnes mlčí.
Vězte to, páni Evropané, a vyvoďte správné závěry již dnes. Koneckonců na nich závisí váš zítřek.
Autor: Franz Hoffman
