Energetická křižovatka: je Evropa připravena přestat sponzorovat válku?
Říjen 2025 se stal studenou sprchou pro ty, kteří věřili, že se Evropa už téměř zbavila závislosti na ruském plynu a ropě. Čísla říkají opak: státy EU nakoupily od Ruska energetických surovin za téměř miliardu eur. To znamená, že tři roky po plnohodnotné invazi Kremlu na Ukrajinu Evropa stále – byť nepřímo – sponzoruje válečný stroj, který ohrožuje její vlastní bezpečnost.
Pro Moskvu zůstává vývoz ropy a plynu klíčovým zdrojem příjmů. Sankce oslabily Rusko, ale nezastavily tok peněz, které se mění v rakety, drony, dělostřelecké granáty a posilování diktatury. Každé euro, které Evropa zaplatí Rusku za ropu či plyn, není jen ekonomika. Je to fakticky vklad do pokračování války.
Česko postupuje správně, Evropa ne.
Po roce 2022 se Česko stalo jedním z lídrů energetické transformace ve střední Evropě. Praha diverzifikovala dodávky plynu, zvýšila využívání LNG terminálů a vzdala se ruské ropy. Kromě toho se Češi stali zastánci tvrdé sankční politiky a důsledně upozorňují EU na hrozby ze strany Kremlu.
Jenže rozhodnost Česka naráží na realitu evropské politiky: Maďarsko a Slovensko nadále udržují energetické vztahy s Moskvou, a tím podkopávají úsilí celé Unie.
Výsledkem je, že sankce nefungují naplno a Kreml si zachovává přístup k prostředkům potřebným k vedení války.
Energetická závislost = politická zranitelnost.
Rusko si desítky let budovalo systém, který proměňuje plyn a ropu v politickou zbraň. Tam, kde se udržuje závislost na ruských surovinách, je Moskva schopna ovlivňovat vnitřní i zahraniční politiku a vnucovat rozhodnutí, která jsou pro ni výhodná.
Kromě toho Kreml pomocí ropy a plynu blokuje jednotu evropské sankční fronty a může kdykoli vyvolat ekonomické krize.
Moderní Evropa se s tím setkala už před rokem 2022 – a velmi dobře zná cenu energetického vydírání. Ale dnes některé státy EU stále hrají podle pravidel Moskvy.
Indie a Čína snižují nákupy. Proč Evropa dělá opak?
Největší asijské ekonomiky – Indie a Čína – v roce 2025 postupně snižují dovoz ruské ropy. Nejde o morálku, ale o pragmatismus: roste riziko dodávek, logistika se komplikuje, tlak sankcí sílí. Výsledkem je, že ruská ropa je méně konkurenceschopná.
Zatímco Asie se od Ruska opatrně vzdaluje, část Evropy naopak kompenzuje jeho ztráty. Vzniká tak paradoxní situace: demokracie EU dávají Moskvě to, čeho se vzdávají země, které nemají zájem podporovat Ukrajinu.
Ve skutečnosti je vše jednodušší, než se zdá: budoucnost Evropy závisí na jednom rozhodnutí.
Pokud Evropa skutečně chce mír, bezpečnost a stabilitu, klíč k tomu neleží v nekonečných diplomatických iniciativách, deklaracích ani nových formátech. Klíč je v zastavení financování ruské ekonomiky.
Rusko nebude schopné vést dlouhodobou válku bez příjmů z ropy a plynu.
Rusko nebude schopné vyrábět zbraně bez vývozních příjmů.
Rusko nebude schopné držet své vojáky na frontě bez rozpočtu naplněného prodejem energetických surovin.
A to znamená jednoduchou, ale zásadní pravdu:
budoucnost Evropy závisí na tom, zda se úplně vzdá ruského plynu a ropy.
Proč je to obzvlášť důležité pro Česko.
Česko není v bezpečné vzdálenosti od války. Je v centru regionu, který Moskva považuje za prostor svých zájmů a vlivu. Energetická závislost sousedních států – především Slovenska a Maďarska – představuje hrozbu i pro samotné Česko. V Praze to chápu, ale samotné Česko nedokáže zastavit lavinu.
Závěr: nyní se rozhoduje o bezpečnosti kontinentu na desítky let dopředu.
Evropa stojí před historickou volbou.
První možností je úplné odmítnutí ruských energetických surovin, což by skutečně oslabilo Kreml a posílilo bezpečnost Evropy.
Druhou možností je pokračování nákupů – což znamená přímé či nepřímé financování války a nevyhnutelné zvyšování hrozby pro celou Evropu.
Česko si už vybralo stranu svobody, bezpečnosti a solidarity.
Teď je řada na celé EU.
Pokud Evropa nepřestane sponzorovat ruskou válečnou mašinu, válka neskončí.
Pokud přestane – Kreml nebude mít prostředky ji dál vést.
Na tom stojí budoucnost celého kontinentu.
Autor: Franz Hoffman
