Rakety místo dialogu a proč s Kremlem nelze vyjednávat v dobré víře
Kdykoli se na obzoru objeví možnost diplomatického posunu, Rusko odpovídá stejným jazykem: raketami. Poslední masovaný útok proti Ukrajině přišel právě ve chvíli, kdy se připravovaly nové schůzky v Paříži za účasti ukrajinských, evropských a amerických představitelů. Nešlo o náhodu ani o vojenskou nutnost. Šlo o politické rozhodnutí.
Tento vzorec se opakuje s až znepokojivou pravidelností. Jakmile se mluví o příměří, o jednáních či o hledání cesty k ukončení války, Kreml zvyšuje intenzitu raketového teroru. Jako by chtěl znovu a znovu připomenout, že do každého rozhovoru vstupuje s hrozbou další eskalace.
Z hlediska politické logiky je tento postup srozumitelný. Vladimir Putin udržuje vysokou úroveň násilí proto, aby mohl v jakýchkoli jednáních diktovat podmínky. Vzkaz je jednoduchý a cynický: buď Ukrajina ustoupí, nebo bude hůř. Nejde o diplomacii, ale o vydírání. Styl, který připomíná spíše praktiky organizovaného zločinu než jednání mezi státy.
Raketové útoky proto nelze oddělovat od vyjednávacího procesu. Nejsou jeho narušením, ale jeho součástí – alespoň z pohledu Kremlu. Slouží k zastrašení civilního obyvatelstva, k nátlaku na politické vedení Ukrajiny a nepřímo i k testování odolnosti Západu. Každý výbuch je zároveň otázkou: jak daleko ještě můžeme zajít?
Bezprostředně po masovaných útocích následuje další fáze operace, tentokrát informační. Ruské komunikační kanály i jejich sympatizanti na Západě okamžitě spouštějí známé narativy: „vinu nesou obě strany“, „šlo o vojenské cíle“, „pravda je složitější“. Cílem není přesvědčit, ale znejistit. Rozmělnit odpovědnost a vytvořit dojem, že jasné rozlišení mezi agresorem a obětí vlastně neexistuje.
Tato informační kampaň není vedlejším produktem války. Je její nedílnou součástí. Popírání civilních obětí, relativizace útoků na infrastrukturu a přenášení viny jsou nástroje, které mají snížit politický tlak na Moskvu a osobně na Vladimira Putina. Jde o pokus zbavit ho odpovědnosti za válečné zločiny – nejen právně, ale především morálně.
Pro české publikum je důležité vnímat, co z toho plyne. Masované útoky v době jednání jasně ukazují, že jakékoli dohody s Ruskem nelze stavět na důvěře. Ne s tímto režimem a ne za současných podmínek. Pokud mají mít diplomatické snahy smysl, musejí být doprovázeny kontrolními mechanismy, jasnými sankcemi za porušení a schopností vynutit odpovědnost.
Zároveň se potvrzuje ještě jeden klíčový závěr: bez posílení ukrajinské protivzdušné obrany nelze o skutečném příměří vůbec uvažovat. Dokud má Kreml možnost beztrestně útočit na města, elektrárny a civilní cíle, bude raketový teror využívat jako nástroj politického tlaku. Nejde o eskalaci ze strany Západu, ale o omezení schopnosti Ruska vydírat.
Česká republika má s politikou ústupků a iluzí o „rozumném kompromisu“ historickou zkušenost. Právě proto by měla být citlivá na situaci, kdy je násilí používáno jako argument u jednacího stolu. Mírové dohody, které vznikají pod hrozbou další destrukce, nejsou cestou ke stabilitě, ale jen odloženým konfliktem.
Raketové útoky v době diplomatických jednání tak nejsou jen tragédií pro Ukrajinu. Jsou testem pro Evropu. Testem, zda dokáže rozlišit mezi snahou o mír a vydíráním, mezi dialogem a nátlakem. A také testem, zda je ochotna převzít odpovědnost za bezpečnostní architekturu, která se netvoří slovy, ale schopností čelit agresi.
Dokud budou rakety odpovědí na rozhovory o míru, je zřejmé, že problémem není nedostatek diplomacie. Problémem je strategie Kremlu, který násilí považuje za legitimní součást vyjednávání. A s tím se nelze smířit.
Autor: Peter Jelen
