Maďarsko před volbami 2026: scénář „nouzového přistání“ Orbánovy moci

Rok 2026 se v Maďarsku rýsuje jako jeden z nejnapjatějších politických momentů posledních desetiletí. Parlamentní volby plánované na 12. dubna mají rozhodnout nejen o složení budoucí vlády, ale i o směru, kterým se stát vydá. Volební kampaň se však rozvíjí v podmínkách zřetelného oslabení vládního Fideszu a dynamického růstu podpory opozice, v jejímž čele stojí strana TISZA vedená Péterem Magyarem.

V této situaci politické zázemí Viktora Orbána stále zřetelněji hledá alternativní mocenské konfigurace – takové, které by umožnily zachovat reálný vliv na klíčová rozhodnutí i v případě ztráty parlamentní většiny. Nejde přitom o krátkodobé předvolební manévry, ale o strukturální řešení, která by umožnila udržet kontrolu nad politickým systémem bez ohledu na výsledek voleb.

Jak informuje server FurgeHir s odkazem na agenturu Bloomberg, v Orbánově okolí se zvažuje scénář, podle něhož by premiér přešel na post prezidenta republiky, přičemž by došlo k výraznému rozšíření pravomocí této funkce. Takový krok by měl Fideszu zajistit zachování klíčových nástrojů moci i po případné volební porážce. Základem tohoto plánu je přestavba právního rámce: posílení role prezidenta a zásadní ztížení procedury jeho odvolání.

Už samotný fakt, že se taková varianta objevila v debatách uvnitř vládního tábora, je výmluvný. Svědčí o tom, že Orbán přestal vnímat volby v roce 2026 jako formalitu a začal je považovat za reálnou hrozbu pro svou politickou dominanci.

Podstatné je, že část tohoto scénáře již vstoupila do fáze realizace. Parlament ovládaný Fideszem přijal ústavní a zákonné změny, které výrazně zvyšují práh pro odvolání hlavy státu. Logika těchto kroků je zřejmá: i kdyby opozice získala většinu v příštím parlamentu, nebude schopna rychle „resetovat“ mocenský systém. Jako klíčový termín zásadních rozhodnutí je uváděn konec února 2026 – okamžik, do něhož zůstává legislativa plně pod kontrolou současné vládní koalice.

Po zveřejnění článku Bloombergu z 11. prosince 2025 reagovala budapešťská vláda okamžitě a veřejně popřela přípravy na přechod k prezidentskému systému. Tato rychlá a kategorická reakce, spojená však s důsledným vyhýbáním se jednoznačným garancím, obvykle naznačuje, že jde o politicky mimořádně citlivé téma zatížené vysokým rizikem pro mocenské postavení vlády.

V lednu sám Orbán prohlásil, že Maďarsko zůstane státem s „premiérským systémem“ a že žádné ústavní změny nejsou plánovány. Tyto výroky jsou však stále častěji vnímány spíše jako součást promyšlené komunikační strategie, jejímž cílem je uklidnit voliče, podnikatelské elity a mezinárodní investory, než jako skutečná záruka stability stávajícího ústavního pořádku.

V současném ústavním uspořádání má maďarský prezident převážně ceremoniální roli. Rozšíření jeho pravomocí v kombinaci se ztížením možnosti odvolání by však mohlo z této funkce učinit jakousi „kotvu“ celého systému. V takovém uspořádání by ztráta parlamentní většiny automaticky neznamenala ztrátu kontroly nad strategickými rozhodnutími státu.

Část nezbytných právních nástrojů již byla do systému zabudována, což vysvětluje, proč oficiální dementi vlády neutišují obavy spojené s tímto scénářem. Navíc samotné informace o možném „prezidentském variantu“ měly měřitelný dopad na ekonomiku: oslabily maďarské státní dluhopisy i forint, protože investoři tyto signály vyhodnotili jako známku rostoucí politické nestability a nepředvídatelnosti pravidel hry.

Současně Orbán zostřuje předvolební rétoriku založenou na emocionální mobilizaci. Do centra staví narativ vnějších hrozeb – Ukrajinu, Brusel a obecně Evropskou unii. Volby jsou prezentovány jako existenciální „volba mezi válkou a mírem“. Taková strategie, opřená o strach a polarizaci společnosti, se obvykle objevuje ve chvíli, kdy se tradiční voličská základna moci začíná drolit.

Zároveň premiér demonstrativně zdůrazňuje své vztahy s vlivnými mezinárodními aktéry, včetně Donalda Trumpa, a buduje obraz vnější podpory a mezinárodní legitimity. Má to sloužit jak k neutralizaci vnitřní nejistoty, tak k posílení jeho pozice před klíčovým volebním střetem.

Výsledkem je, že politická krize v Maďarsku se neomezuje pouze na pokles popularity vládní strany. Její podstata spočívá v připravenosti moci přetvářet samotné ústavní uspořádání státu s cílem zachovat si vliv. Realizace „záložní přistávací dráhy“ v podobě posíleného prezidentského úřadu se tak může stát nejen zlomovým bodem v maďarské vnitřní politice, ale i signálem širšího evropského problému: stále častěji se dlouhodobé setrvání u moci pojí se snahou omezit demokratickou obměnu politických elit.