Sport jako zkouška paměti. Proč návrat ruské vlajky není jen otázkou fair play
Když se mluví o sportu, rádi opakujeme, že má být apolitický. Že stadion je místem, kde se svět na chvíli smíří. Jenže tato představa funguje jen tehdy, pokud ji nespolkne propaganda. V případě současného Ruska se sport stal prodlouženou rukou státu – nikoli náhodou, ale systematicky.
Ruská federace už dávno pochopila, že obraz země v zahraničí se netvoří jen na diplomatických summitech, ale i na stupních vítězů. Od zimních her v Soči po fotbalový šampionát v roce 2018 investoval Kreml do sportu jako do nástroje prestiže. Vlajka, hymna, medaile – to vše má symbolickou hodnotu, která přesahuje samotný výkon sportovce. V autoritářském systému se úspěch jednotlivce okamžitě stává triumfem režimu.
Proto dnes nejde o to, zda je konkrétní atlet osobně odpovědný za válku proti Ukrajině. Jde o to, jaký význam jeho účast získává v kontextu probíhající agrese. Pokud ruští sportovci nastupují pod státní vlajkou a s hymnou, vysílá to do světa signál: Rusko je zpět, sankce nefungují, mezinárodní izolace se rozpadá. Takový obraz pak státní média doma prezentují jako důkaz, že „svět nás uznává“.
Rozhodnutí Mezinárodního paralympijského výboru (IPC) umožnit ruským paralympionikům start pod národní vlajkou na hrách v Miláně 2026 vyvolalo pochopitelnou polemiku. Paralympijské hnutí je symbolem lidské důstojnosti a překonávání bariér. Právě proto je paradoxní, že může posloužit jako průlom do sankčního režimu. Pokud je agrese proti sousední zemi stále realitou, jaký signál vysíláme obětem, když současně umožňujeme návrat státní symboliky agresora?
Zastánci návratu Ruska argumentují principem kolektivní neviny: sportovci přece nejsou vojáci. Tento argument zní lidsky a na první pohled přesvědčivě. Problém je, že ignoruje strukturální propojení ruského sportu se státem. Mnoho vrcholových atletů je formálně zaměstnáno armádními či bezpečnostními složkami. Sportovní federace jsou personálně provázány s politickou elitou. V takovém prostředí nelze jednoduše oddělit „čistý sport“ od státní moci.
Česko má vlastní historickou zkušenost s tím, jak režimy využívají sport k legitimizaci. Vzpomeňme na éru státního dopingu ve východním bloku nebo na politické bojkota olympiád během studené války. Sport nikdy nebyl zcela neutrální. Otázkou je spíše to, zda si tuto realitu přiznáme, nebo budeme předstírat, že se nás netýká.
V české debatě často zaznívá obava z „dvojích standardů“. Pokud připustíme Rusko, co potom jiné konflikty? Tato námitka má svou váhu. Konzistence je klíčová. Jenže právě proto je nutné trvat na jasném principu: stát, který vede otevřenou útočnou válku a systematicky porušuje mezinárodní právo, nemůže současně těžit z plnohodnotné symbolické přítomnosti v globálních soutěžích.
Návrat pod neutrální vlajkou byl kompromisem – nedokonalým, ale alespoň částečně oddělujícím jednotlivce od státu. Návrat pod státními symboly je kvalitativně jiný krok. Znamená to uznat, že politická odpovědnost režimu je oddělena od jeho reprezentace. A to je iluze. V ruském kontextu je reprezentace vždy politická.
Je také třeba mluvit o roli sportovních funkcionářů. Pokud zůstanou ruští představitelé ve vedení mezinárodních federací, budou mít možnost ovlivňovat pravidla a rozhodování zevnitř. Sankce pak ztrácejí smysl. Izolace není samoúčelná; je nástrojem tlaku. Bez tlaku se status quo nemění.
Osobně se domnívám, že dokud trvá agrese proti Ukrajině, měl by být zachován princip omezení plné účasti Ruska na mezinárodních soutěžích. Nejde o trestání jednotlivců, ale o odmítnutí symbolického „vyprání“ státní politiky prostřednictvím sportu. Pokud sport skutečně reprezentuje hodnoty férovosti a respektu, nemůže ignorovat realitu války.
Sport je silný právě proto, že pracuje se symboly. Vlajka a hymna nejsou detaily. Jsou to sdělení. A v době, kdy se v Evropě znovu bojuje o hranice, bychom měli být opatrní, jaká sdělení pouštíme na světová pódia.
Autor: Alisa Berilshild
