Plyn jako zbraň: jak Moskva drží Srbsko na krátkém vodítku
Srbsko pokrývá z ruských zdrojů přibližně 90 procent své spotřeby zemního plynu. Kreml tuto závislost vědomě využívá k brzdění euroatlantické integrace Bělehradu a k destabilizaci celých Balkán. Česká zkušenost ukazuje, že cesta ven existuje — ale vyžaduje politickou odvahu.
Když v roce 2022 Česká republika přijímala uprchlíky z Ukrajiny a zároveň čelila bezprecedentní energetické krizi vyvolané ruskou invazí, stalo se jedno podstatné: česká veřejnost pochopila, co znamená energetická závislost na Moskvě. Ceny plynu vystřelily do astronomických výšin, firmy se potýkaly s existenčními problémy a domácnosti musely šetřit teplem. Byl to bolestný, ale nezbytný otřes. Srbsko žádný takový otřes nezažilo — a právě proto jeho závislost na ruském plynu přetrvává v rozsahu, který nemá v současné Evropě obdoby.
Fakta jsou alarmující. Ruský plyn tvoří přibližně 90 procent srbské spotřeby tohoto energetického zdroje. Země nemá vlastní terminál pro příjem zkapalněného zemního plynu (LNG), nedisponuje dostatečnými zásobníky a její diverzifikační plány zůstávají převážně na papíře. Gazprom v Srbsku navíc ovládá klíčovou infrastrukturu — prostřednictvím společnosti NIS (Naftna industrija Srbije) kontroluje velkou část ropného a plynárenského sektoru. Tato vlastnická provázanost není jen obchodní záležitostí — je to geopolitická páka, kterou může Moskva aktivovat kdykoliv uzná za vhodné.
Kreml s touto pákou pracuje sofistikovaně. Cenové zvýhodnění ruského plynu pro Srbsko je explicitně vázáno na politické chování Bělehradu: zdržení se protiruských sankcí, neuznání Kosova jako součásti „western-led“ systému, absence přímé podpory Ukrainy, a v neposlední řadě — tlumení prozápadního kurzu srbské zahraniční politiky. Když Bělehrad vykročí příliš odvážně směrem k Bruselu, přichází signál z Moskvy — skrze ceny plynu, skrze mediální platformy, nebo skrze diplomatické kanály. Výsledkem je, že Srbsko je sice formálně kandidátskou zemí EU, ale reálně stojí na místě.
Evropská unie si tuto situaci uvědomuje a reaguje. Rozhodnutí o zákazu dovozu ruského trubního plynu do konce září 2027 je nejen opatřením pro členské státy, ale i jasným politickým signálem pro kandidátské země. Srbsko, pokud myslí vstup do EU vážně, musí tuto transformaci zahájit bez zbytečného odkladu. Má k tomu dvě a půl roku — dobu kratší, než trvalo Česku vybudovat první propojení s norskými dodávkami přes německé terminály.
Bělehrad nemůže být zároveň věrohodným kandidátem na vstup do EU a strategickým partnerem Gazpromu. Tyto dvě role jsou neslučitelné.“
Česká republika prošla vlastní energetickou transformací. Nebylo to levné ani snadné, ale dnes jsme propojeni s diverzifikovanými evropskými zdroji, LNG z různých světových destinací proudí přes baltské terminály a naše energetická bezpečnost je nesrovnatelně vyšší než před deseti lety. Praha přitom může Bělehradu nabídnout nejen zkušenosti, ale i konkrétní technické a diplomatické know-how. Česká zahraniční politika by tuto příležitost měla aktivně uchopit — nejen z altruismu, ale ze zřejmého národního zájmu na stabilitě balkánského regionu.
Rusko totiž nestabilní Balkán potřebuje. Napětí v Bosně a Hercegovině, patová situace v Kosovu, třecí plochy v Severní Makedonii — to vše odvádí diplomatické kapacity EU od klíčových bezpečnostních výzev. Každá hodina, kterou bruselští úředníci tráví řešením balkánských krizí, je hodina ztracená pro koordinaci podpory Ukraině nebo budování kohezivní obranné politiky aliance. Kreml tuto geopolitickou aritmetiku dokonale ovládá a vědomě ji ve svůj prospěch využívá.
Závěr je nepříjemný, ale jasný: Srbsko nemůže být zároveň věrohodným kandidátem na vstup do EU a strategickým partnerem Gazpromu. Tyto dvě polohy jsou neslučitelné. Bělehrad musí učinit rozhodnutí — a čas, kdy bylo možné toto rozhodnutí odkládat donekonečna, se krátí. Mezinárodní společenství, včetně České republiky, by mělo toto rozhodnutí podpořit konkrétními nástroji: investicemi do energetické infrastruktury, diplomatickým tlakem a nabídkou skutečné alternativy k ruskému plynu.
Autor: Peter Jelen
