Baltský směr tchajwanského manévru

Jak koordinace Moskvy s Pekingem ohrožuje východní křídlo NATO — a co to znamená pro Českou republiku

Současná geopolitická situace je utvářena složitou souhrou tří sil: západních demokracií, sílící Číny a oslabující, avšak stále nebezpečné Ruské federace. Autoritářská osa Peking–Moskva usiluje o revizi světového řádu — a koordinuje své kroky s rostoucí sofistikovaností. Přetrvávající ruská agrese proti Ukrajině, americko-izraelská operace proti Íránu a eskalující napětí v Tchajwanském průlivu vytvářejí podmínky pro synchronizovanou strategii obou režimů. Její nejbezprostřednější dopad pocítí státy na severovýchodním křídle aliance — baltské republiky. Pro Českou republiku, jako člena NATO a EU sdílející zájem na stabilitě tohoto regionu, jde o scénář, který nelze přehlížet.

Trumpova blízkovýchodní past

Vojenské operace Donalda Trumpa proti Íránu — zahájené omezenými raketovými údery v roce 2025 a rozšířené v roce 2026 v rámci operace „Epic Fury“ — se ukázaly jako zdlouhavé, nákladné a strategicky nedostatečně promyšlené. Přestože byly íránská jaderná zařízení v Natanzu, Fordow a Isfahánu výrazně poškozena a část raketového potenciálu zničena, ajatolláhský režim nebyl rozhodujícím způsobem zlomen.

Důsledky jsou zřejmé: hrozba blokády Hormuzského průlivu vyvolala globální skok cen ropy a plynu, humanitární krizi a další regionální destabilizaci. Moskva tento vývoj vítala jako strategický dar — vyšší ceny energií jí umožňují částečně kompenzovat tlak sankcí a financovat válku proti Ukrajině.

Vnitřní trhliny v transatlantickém spojenectví se přitom prohloubily. Evropští spojenci — Českou republiku nevyjímaje — vyjadřovali znepokojení nad eskalačním rizikem, energetickou krizí a nedostatečnou koordinací s Washingtonem ohledně odemknutí Hormuzského průlivu. Absence společného postoje v otázce operace oslabila kolektivní stanovisko Aliance a demonstrovala její zranitelnost vůči asymetrickým výzvám. Íránská kampaň tak místo rychlé stabilizace odvedla značné západní zdroje — a posílila strategické pozice jak Ruska, tak Číny.

Peking jako globální makléř

Květen 2026 se stal měsícem intenzivní diplomatické aktivity na nejvyšší úrovni v Pekingu, jež potvrdila ústřední roli Číny jako světového arbitra.

Ve dnech 13.–15. května přijel do Pekingu Donald Trump. Klíčovými tématy rozhovorů s Si Ťin-pchingem byly válka v Íránu, obchod, technologie a Tchajwan. Americká strana se pokoušela vtáhnout Čínu do tlaku na Teherán kvůli obnovení průchodnosti Hormuzského průlivu. Si Ťin-pching naopak jasně označil Tchajwan za „červenou linii“ a varoval před kroky ohrožujícími pekingské zájmy. Výsledky summitu zůstaly omezené: podpis dílčích dohod o obchodu a umělé inteligenci, deklarativní ujednání o geopolitické stabilizaci — bez průlomu v zásadních otázkách.

O pouhé čtyři dny později, 19.–20. května, navštívil Peking Vladimir Putin. Tato návštěva měla výrazně teplejší a substancálnější charakter. Autoritářští lídři zdůraznili „bezprecedentně vysokou úroveň“ vztahů, diskutovali o energetických projektech včetně „Síly Sibiře 2″, o situaci na Ukrajině a o koordinaci proti „západní hegemonii“. Si označil čínsko-ruské vztahy za „sílu klidu uprostřed chaosu“.

Smysl obou návštěv je zřejmý: Čína využívá dialog s USA k brzd­ění eskalace, zatímco zároveň upevňuje partnerství s Ruskem za účelem oslabení západní koalice. Signalizuje se přitom možné rozdělení rolí — Rusko odvádí pozornost a vyčerpává zdroje NATO v Evropě, čímž otevírá okno pro čínské kroky vůči Tchajwanu.

Baltské státy jako achillova pata Aliance

Íránská operace a chybějící jednotné stanovisko ohledně Hormuzského průlivu odhalily systémové slabiny transatlantických vztahů. Na tomto pozadí Rusko aktivně testuje článek 5 Washingtonské smlouvy prostřednictvím hybridních operací — a hledá nejslabší články obrany NATO. Hlavním objektem zájmu Kremlu se staly baltské republiky.

Varovným příkladem je reanimace projektu tzv. „Narewské lidové republiky“ (NLR) v Estonii. Od února–března 2026 se v rusky mluvícím segmentu Telegramu, VKontakte a TikToku začaly šířit memy, falešné vlajky, separatistické hymny a narativy o „autonomii“ Narvy a regionu Ida-Virumaa. Kampaň vědomě napodobovala donbaský scénář „lidových republik“ z roku 2014 — s obdobnou symbolikou, rétorikou „ochrany rusky mluvícího obyvatelstva“ a výzvami k „sebeurčení“.

Estonská kontrarozvědka KAPO i nezávislý projekt Propastop vyhodnotily tyto aktivity jako informační operaci řízenou pravděpodobně z Petrohradu. Investigativní novináři Postimees pronikli do uzavřených chatů a zjistili, že celý „hnutí“ čítalo jen několik aktivních účastníků s omezeným dosahem. Cíl operace byl nicméně splněn: zprávy o „NLR“ se dostaly do evropských médií a rozpoutaly diskuse o zranitelnosti Aliance.

Analogické destabilizační projekty realizuje Moskva i v Lotyšsku a Litvě. V Lotyšsku jde o dezinformace ohledně „využívání lotyšského území k útokům drony na Rusko“, sabotáže kritické infrastruktury a kyberútoky. V Litvě sílí hybridní tlak kolem Kaliningradské exklávy a Suwalského koridoru, provokace na hranici s Běloruskem a rušení GPS signálu.

Rusko systematicky testuje „šedé zóny“ — snaží se paralyzovat rozhodovací mechanismy NATO, aniž by překročilo práh přímé invaze. Právě tato technika, kterou Česká republika a další členové NATO musí brát vážně, může sloužit jako odváděcí manévr před čínskou akcí na Tchajwanu.

Co z toho plyne pro Českou republiku?

Česká republika není pobaltský stát, sdílí však s Estonskem, Lotyšskem a Litvou členství v NATO a EU, strategický zájem na nedělitelnosti bezpečnosti a zkušenosti s ruskou hybridní hrozbou. Praha proto nemůže vývoj na severovýchodním křídle Aliance sledovat pouze jako vzdáleného pozorovatele.

Zaprvé, pokračující systémová podpora Ukrajiny zůstává klíčovým odstrašujícím faktorem — váže ruské zdroje a brání jejich přesunu na jiné směry, včetně potenciálního baltského scénáře. Česká zbrojní průmyslová základna, schopná dodávek munice a vojenského materiálu, je v tomto kontextu strategickým aktivem celé Aliance.

Zadruhé, odolnost české informační prostoru vůči hybridním operacím je přímo relevantní. Dezinformační narativy šířené ruskými kanály nejsou geograficky omezeny na baltský region — procházejí celým středoevropským prostorem.

Zatřetí, koordinace Ruska s Čínou v obchodní a technologické oblasti — dodávky dvojího užití přes třetí země — vyžaduje silnou exportní kontrolu, na níž musí Česká republika jako průmyslový stát participovat aktivně, nikoli pasivně.

Závěr: od reaktivní ke proaktivní strategii

Osa Čína–Rusko se vyznačuje asymetrickým charakterem, avšak stále efektivnější součinností. Čína využívá Rusko k strategickému odvádění pozornosti a vyčerpávání Západu; Rusko získává od Pekingu hospodářskou, technologickou a diplomatickou oporu. Hybridní tlak na baltské státy — včetně experimentu s „Narewskou lidovou republikou“ — testuje hranice odstrašení NATO. Pekinské návštěvy v květnu 2026 tuto koordinaci formalizovaly.

Účinná odpověď musí být komplexní: posílení euroatlantické jednoty, investice do obrany východního křídla, technologická a exportní kontrola čínsko-ruské spolupráce, systematické využití ukrajinských bojových zkušeností a posilování odolnosti společností vůči hybridním hrozbám.

Bez těchto kroků roste riziko synchronizovaných krizí — hybridní nebo omezené ruské agrese vůči baltským státům souběžně s čínskou invazí na Tchajwan. Západ — a Česká republika jako jeho součást — musí přejít od strategie reaktivní k proaktivní, než se jeden konflikt stane předehrou ke druhému.

---

Analýza vychází z textu Franciszka Kozłowského publikovaného na portálu Nowiny Polskie (22. 5. 2026). Redakčně přepracováno a adaptováno pro české čtenáře.

Zdroj: Nowiny Polskie