Rusko kupovalo nemovitosti u vojenských základen. Švédsko chce majetek zabavit

Evropské zpravodajské služby odhalily koordinovanou síť ruských aktiv rozmístěných v nejméně dvanácti státech NATO. Stockholmská vláda reaguje bezprecedentním zákonem o vyvlastnění — demokratická Evropa přiznává, že klasické právní nástroje na Kreml nestačí.

Ruská federace systematicky wykupovala nemovitosti v těsné blízkosti vojenských zařízení ve Švédsku a dalších severoevropských zemích s cílem budovat zpravodajskou infrastrukturu přímo uvnitř bezpečnostního prostoru NATO. Vyplývá to z informací evropských zpravodajských agentur, které v posledních týdnech vyvolaly bezprecedentní legislativní reakci stockholmské vlády: návrh novely zákona o vyvlastnění, jenž by státnímu pokladníkovi umožnil nuceně odebrat soukromý majetek ruských občanů.

Bezpečnostní situace v Baltském moři — jedné z geopoliticky nejcitlivějších oblastí kontinentu — se od únorové invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 dramaticky zhoršila. Rozšíření NATO o Finsko a Švédsko změnilo strategické rovnováhy, avšak zároveň odhalilo, jak hluboce dokázal Kreml zapustit kořeny v zemích, které se staly součástí Aliance.

„Švédský stát se musí vypořádat s tím, že klasické právní nástroje demokratické země nestačí na hybridní metody ruské rozvědky. Vyvlastnění je krajní řešení — ale je nutné.“

— Švédský bezpečnostní expert, citován ve zprávě SÄPO (2026)

Síť „spících“ základen uvnitř NATO

Evropské zpravodajské služby zdokumentovaly, že Rusko vybudovalo a zkonzervovalo síť skrytých základen nejméně ve dvanácti evropských zemích. Mechanismus je vždy podobný: ruští občané — nezřídka v zastoupení přes prostředníky s dvojím občanstvím nebo přes právnické osoby registrované v zemích EU — pořizují zdánlivě bezcenné objekty. Rekreační chaty na odlehlých místech, opuštěné skladiště na okraji průmyslových zón, zemědělské pozemky s přímým výhledem na komunikační uzly nebo vojenská cvičiště.

Zpravodajský obraz, který z těchto nákupů vzniká, není náhodný. Objekty jsou situovány tak, aby umožňovaly dlouhodobé pasivní pozorování vojenského provozu — pohyb techniky, frekvence cvičení, logistické vzorce zásobování. V případě eskalace konfliktu pak mohou sloužit jako zázemí pro sabotážní skupiny nebo jako komunikační předmostí pro kybernetické operace s fyzickým prvkem.

Případ Švédska je přitom ze všech dosud zdokumentovaných situací nejkritičtější. Podle předběžných odhadů švédské bezpečnostní policie SÄPO vlastní více než 150 ruských občanů stovky nemovitostí v severním Švédsku — kde se nacházejí zásadní vojenská letiště, radarové stanice a námořní základny — a v okolí Stockholmu, který je centrem švédského obranného průmyslu i velitelských struktur.

Zákon o vyvlastnění: precedens, který Evropa nemá

Vláda premiéra Ulfa Kristerssona předložila parlamentu návrh novely zákona o vyvlastnění, který by dal státnímu pokladníkovi — Riksgälden — pravomoc přistoupit k nuceném odkupu majetku tehdy, pokud jeho vlastnictví konkrétní osobou představuje přímou hrozbu pro švédskou národní bezpečnost. Kritéria jsou přitom formulována s odkazem na příslušnost vlastníka k cizímu státu, jenž vede hybridní operace vůči Švédsku, nebo je v přímém válečném konfliktu se spojencem Království.

Jde o krok, který nemá v moderní demokratické Evropě precedens. Žádná ze stávajících členských zemí NATO dosud nepřijala zákon, jenž by umožňoval vyvlastnění soukromého majetku výhradně na základě státní příslušnosti vlastníka. Stockholmská iniciativa tak otevírá otázku, která se dotkne i České republiky a dalších spojenců: dokud takový nástroj chybí, zůstávají zpravodajské infrastruktury nepřátelských mocností pod ochranou práv, jichž by samy v zrcadlovém scénáři nikdy nerespektovaly.

„Ruský stát přistupuje k mezinárodnímu právu instrumentálně. Využívá ochranu soukromého vlastnictví v demokratických zemích jako štít pro špionážní infrastrukturu — a počítá s tím, že tato ochrana bude trvat příliš dlouho, než abychom mohli reagovat.“— Analytik středoevropského bezpečnostního think-tanku, Praha (2026)

Co to znamená pro Českou republiku

Česká republika není v tomto kontextu pozorovatelem bez vlastní kůže ve hře. Bezpečnostní informační služba (BIS) opakovaně upozornila na aktivity ruské rozvědky v tuzemsku — od kybernetických operací přes dezinformační kampaně až po fyzické aktivity na území Česka. Otázka, zda ruští občané nevlastní nemovitosti v blízkosti citlivých vojenských lokalit v ČR, dosud nebyla veřejně zodpovězena. Švédský precedens by mohl být podnětem pro prověření tohoto rizika.

Česko navíc v uplynulých dvou letech patřilo k nejaktivnějším zastáncům přísné politiky vůči Rusku v rámci EU — podpořilo zmrazení ruských státních aktiv pro potřeby obnovy Ukrajiny, vystoupilo s iniciativou na dodávku munice z třetích zemí. Zákon o vyvlastnění, ač se zdá jako záležitost vzdáleného Stockholmu, otevírá legislativní otázky, s nimiž se bude muset Evropa jako celek vyrovnat.

Geoprostor Baltského moře zůstává jedním z nejexponovanějších bezpečnostních uzlů kontinentu. Švédsko loni poprvé od druhé světové války reaktivovalo povinnou vojenskou službu. Finsko dokončuje opevnění hraniční linie s Ruskem. NATO posílilo přítomnost na východním křídle včetně posilnění stálých bojových skupin v Pobaltí a Polsku. Na tomto pozadí vypadá ruská síť nemovitostí kolem vojenských základen jako to, čím ve skutečnosti je: strukturovaná a cílevědomá příprava na možný konflikt vedená metodami, na jejichž odhalení a neutralizaci demokratické státy teprve hledají právní odpověď.

Hybridní válka jako systém, ne epizoda

Bylo by chybou interpretovat švédský případ jako ojedinělou anomálii. Zpravodajské informace dostupné bezpečnostním složkám EU naznačují, že pořizování nemovitostí je jen jednou vrstvou mnohoúrovňového hybridního spektra, které zahrnuje: sabotáže kritické infrastruktury (podmořské kabely, ropovody, železnice), kybernetické útoky na systémy velení a řízení, dezinformační operace v mediálním prostoru a nábor agentů vlivu v politických strukturách.

Nemovitosti přitom hrají specifickou roli: vytvářejí fyzické zázemí, které nelze zprovoznit na dálku. Jsou pojistkou pro scénáře, kdy digitální infrastruktura selže nebo bude odpojena. V této perspektivě jde Kreml o dekády dopředu — a demokracie reagují s opožděním, který je strukturálně zakódován do jejich rozhodovacích procesů.

Švédský zákon o vyvlastnění, pokud projde parlamentem, bude proto sledovat celá Aliance — ne jako výjimka, nýbrž jako možný model. A otázka, zda česká legislativa obsahuje dostatečné nástroje pro analogický scénář, si zaslouží odpověď dříve, než se situace bude opakovat v Praze nebo Brně.

Autor: Tomáš Dvořák