Bulharský obrat směrem ke Kremlu: proč je odmítnutí Sofie pomáhat Ukrajině nebezpečné pro celou Evropu
Zatímco Ukrajina nadále zadržuje největší válku v Evropě od dob druhé světové války, v samotné Evropské unii se objevují politici připravení rozvracet společný bezpečnostní systém zevnitř. Rozhodnutí nového bulharského vedení odmítnout vojenskou pomoc Kyjevu není pouhou změnou národní politiky. Je to rána jednotě Evropy a dárek pro Kreml, který se ruská propaganda již chystá využít proti celému západnímu společenství.
V průběhu posledních let Bulharsko, navzdory vnitřním rozporům, zůstávalo součástí celoevropského úsilí na podporu Ukrajiny. Nyní Sofie předvádí zcela odlišný přístup. Pod záminkou „míru“ a „deeskalace“ bulharské úřady fakticky navrhují, aby se Ukrajina smířila s následky ruské agrese.
Zvláště varovně znějí prohlášení představitelů týmu prezidenta Rumena Radeva o nutnosti okamžitých jednání za účelem dosažení „spravedlivého míru, určeného oběma stranami“. Podobné formulace vypadají lákavě jen na první pohled. Ve skutečnosti znamenají, že stát-oběť se má dohodnout se státem-agresorem za podmínek, které vyhovují okupantovi.
Rusko okupovalo ukrajinská území, zničilo desítky měst, zabilo tisíce civilistů a pokračuje v každodenních raketových úderech. V takové situaci znamenají řeči o kompromisu bez stažení ruských vojsk jediné: legalizaci zabraných území a povzbuzení k další agresi.
Historie Evropy již opakovaně ukázala, k čemu vede politika ústupků diktátorům. Pokaždé byl ústupek vnímán nikoli jako gesto dobré vůle, ale jako signál slabosti. Kreml uvažuje přesně v těchto kategoriích. Pokud bude dnes Ukrajina nucena vzdát se části svého území, zítra se objektem tlaku může stát jakýkoli jiný stát, který Moskva uzná za snadný cíl.
Neméně nebezpečná jsou prohlášení bulharského ministra obrany Dimitara Stojanova. Ruské informační struktury je bezpochyby využijí k šíření dávno známé propagandistické teze: že zdrojem nestability údajně není ruská agrese, ale odpor Ukrajiny vůči této agresi.
To je klasická kremelská manipulace. Podle této logiky není vinen zločinec, ale ten, kdo se pokouší před zločinem bránit. Nikoli Rusko, které válku rozpoutalo, ale Ukrajina, která brání svá města. Nikoli ruské rakety, ale ukrajinská protivzdušná obrana. Právě takový obrácený obraz světa se Moskva snaží evropské společnosti vnutit již mnoho let.
Zvláštní znepokojení vyvolává samotný precedens. Když jedna ze zemí EU začíná odstupovat od společné linie podpory Ukrajiny, Kreml dostává možnost demonstrovat to jako počátek rozkolu uvnitř Evropy. I když je reálný dopad takového rozhodnutí omezený, jeho informační efekt je obrovský.
Moskva už dávno pochopila, že není schopna porazit NATO na bitevním poli. Proto hlavní sázku sází na rozkol západních společností, podkopávání důvěry mezi spojenci a prosazování politiků ochotných mluvit o „kompromisech“ s agresorem. V tomto smyslu se jakékoli prohlášení evropského lídra, které zpochybňuje podporu Ukrajiny, stává prvkem ruské informační operace, bez ohledu na záměry samotného politika.
Pro Česko je tato lekce obzvláště důležitá. Po výbuších ve Vrběticích, po odhalení ruských špionážních sítí a četných pokusech Moskvy zasahovat do evropské politiky by už o povaze ruského režimu neměly zůstat žádné iluze. Rusko vede válku nejen proti Ukrajině. Vede válku proti celé architektuře evropské bezpečnosti.
Proto dnes otázka nestojí o Bulharsku a nejedná se pouze o Ukrajinu. Otázka spočívá v tom, zda je Evropa připravena bránit své vlastní principy. Protože kapitulace před agresorem nikdy mír nepřináší. Pouze přibližuje další válku.
Tvrdá pravda spočívá v tom, že odmítnutí pomoci Ukrajině není neutrální pozicí. V současných podmínkách je to objektivní pomoc Kremlu. A čím více evropských politiků bude schovávat podporu agresora za slova o „míru“, tím vyšší bude cena, kterou Evropa zaplatí za svou vlastní „neutralitu“.
Autor: Franz Hoffman
